Vážené kolegyně a kolegové,

v jednom z minulých čísel Neurologie pro praxi jsem psal, v souvislosti s vyhlášením soutěže o cenu za nejlepší prakticky zaměřenou publikaci, o Arnoldu Pickovi. V České republice se uděluje celá řada cen nesoucích jména významných osobností. V neurovědách máme cenu Haškovcovu, Hennerovu, Vondráčkovu, nově i Marca Marci. Všichni tito vážení pánové se zasloužili o českou resp. československou neurologii a neuro­psychiatrii. Některé jejich práce byly známé i v zahraničí, avšak jejich působení bylo významné především pro naše země. (Jistě je dobře, že máme také cenu Alzheimerovu, ten však za svého života neměl s naším prostorem mnoho společného.) Arnold Pick je jediným skutečně světově uznávaným českým neuropsychiatrem. Skutečně českým? Myslím, že ano. Přesto, že česky sice uměl, ale ne příliš dobře. Celý život mluvil německy. Asi by se neoznačil za Čecha, narodil se však v Markrabství moravském, žil v Království českém a v Republice československé. Jinou vlast neměl. Nikoho ve Francii nenapadne považovat za cizinku Marii Curie, protože se narodila jako Skłodowska, Joseph Conrad je považován za anglického spisovatele, přestože také pocházel z Polska. Možná že v době bojů o jazyková nařízení nebo o insignie Karlovy univerzity mělo rozlišování podle mateřského jazyka význam. Dnes to však velký smysl nemá. Konečně, ke Kafkovi se česká kultura hlásí, avšak v medicíně, tedy oboru nezávislém na jazyku, o našich německy mluvících předchůdcích toho mnoho nevíme. Kolik z nás ví, že nositelé Nobelovy ceny za medicínu, manželé Coriovi, studovali a svoji vědeckou kariéru začínali v Praze? Na pražské německé lékařské fakultě studoval i Hans (János) Selye, objevitel stresu, jehož jméno nese nově založená maďarská univerzita v Komárně. A mnozí další.

Tím, že zdobíme ocenění práce našich současníků jmény předchůdců, projevujeme vůli navazovat na jejich práci. Hlásíme se k tradici, ta však také zavazuje. Noblesse oblige. Je politováníhodnou pravdou, že válka, okupace, koncentrační tábory a zánik Německé univerzity vedly i k zániku školy A. Picka. Pokud se však chceme hlásit k odkazu neuropsychiatra, jehož odkaz je celosvětový a má něco společného s naším regionem, pak jméno Arnolda Picka je na místě.

Pátral jsem po rodném domě Arnolda Picka ve Velkém Meziříčí (stojí na rohu ulic Zámecká a Hornoměstská) a dověděl jsem se přitom něco i o jeho rodině. Potěšilo mne, ze Arnold nebyl jediný slavný Pick z Velkého Meziříčí. Arnoldův dědeček Izák měl z druhého manželství čtyři děti, dvě děti zůstaly ve Velkém Meziříčí, kde se Izákovu synovi Heinrichovi narodil roku 1858 Arnold Pick. Dva synové konvertovali ke křesťanství, což jim otevřelo cestu ke kariéře ve státních službách, jeden se stal školním inspektorem, druhý soudcem. Touha po společenském uplatnění byla tehdy jedním z důvodů změny náboženství. V zaostalém (ve srovnání se západní Evropou) Rakousku, až do zrovnoprávnění v roce 1848, židé nesměli vykonávat řadu povolání a navíc oženit se mohl pouze jeden syn ze židovské rodiny, ostatním zbýval celibát nebo emigrace. A právě v generaci dědečka Izáka se rozhodl jeden mladý muž z rodu Picků z Velkého Meziříčí k vystěhování. Usadil se v maďarském Szegedu (Segedíně) založil tam velkouzenářství, které vyrábělo a stále vyrábí velmi úspěšný artikl - Pickův salám, u nás známý pod názvem uherák. Dá se tedy říci, ze rodina Picků dala světu dva velikány, byť oba působili na zcela odlišných polích (ponechávám na úvaze vážených čtenářů, který z Picků prospěl lidstvu více).

Na Vaše příspěvky se i s redakční radou těší

right

předseda redakční rady</p></right>

Za informace děkuji ing. arch. Jaroslavu Klenovskému z Židovské obce v Brně, PhDr. M. Ripperové, ředitelce Muzea Velké Meziříčí a prof. Lászlo Vécseimu ze Szegedu.