Slovo úvodem

jak napsat práci, aby byla publikovatelná? Volně parafrázuji Roberta Fishera, šéfredaktora časopisu Epilepsia. Jde o časopis s IF 3,5 cože je na specializovaný neurologický časopis velmi slušné. Více mají většinou obecné neurologické časopisy jako Brain nebo Annals of Neurology. Fisher přednášel ze svého pohledu zkušeného editora na téma jak napsat práci tak, aby skutečně vyšla v dobrém odborném časopise. Přednášel v uvolněné atmosféře po ukončení Evropského epileptologického sjezdu a sál byl nabitý, přestože sjezd už skončil. Vedle studentů a začátečníků seděli prominentní senioři, slavní vědci a autoři mnoha publikací. Pro vážené čtenáře Neurologie pro praxi jsem si dovolil Fisherovy teze adaptovat, v naději, že povzbudí české i slovenské čtenáře k produkci skvělých publikací nejenom v Neurologii pro praxi, ale i v mezinárodních impaktovaných žurnálech.

První přikázání - téma musí být zajímavé. Nemá význam zpracovávat banality ani témata velmi odlehlá - asi bych váhal s opublikováním detailního přehledu o vzácné tropické nemoci.

Druhé přikázání je, že článek, jakýkoliv, musí být napsán dobře. Musí být stručný, jasný, logický, informace na sebe navazují, dobře se čte. Prostě autor musí mít v hlavě jasno už když začíná psát. K literatuře a autoritám se stavějte kriticky, na druhé straně téma, která zpracováváte musíte dobře znát, tedy i to, co o něm napsali jiní. Vědecká publikace musí mít od začátku jasnou hypotézu, jasně formulovanou otázku, na kterou hledá (a podle možnosti nachází) odpověď. Délka práce má odpovídat jejímu významu, členění práce musí odpovídat standardu, tj. u originální práce úvod, materiál, metoda, výsledky diskuze, závěr, souhrn. Zpracování výsledků musí být lege artis (většinou s použitím statistických metod) a interpretace musí vycházet ze skutečně dosažených výsledků. Například nelze prohlásit, že studovaný jev se nevyskytuje, protože nebyl nalezen v souboru pacientů, který však nebyl dostatečně reprezentativní. Je dobré podívat se na hotovou práci znovu s odstupem několika týdnů a nechat práci přečíst kritickému příteli. Přehledové články musí být přehledné, poučené a poučné (v našem časopisu je hojně publikujeme, Fisher se jimi speciálně nezabýval).

Třetí přikázání - publikuj v správném časopisu. Nabídni rukopis časopisu, jehož čtenářskou obec bude tvé dílo zajímat. Platí to i v době internetových vyhledávačů, protože mnoho lidí studuje z tisků na papíře. Kvalita časopisu vrhá svůj stín i na práci, která v něm vyjde. Volba časopisu je zásadní, každý časopis je nějak zaměřen, my například prakticky. Píšeme pro čtenáře, tedy pro toho, koho naše práce zajímá. Nemá velký smysl publikovat závažnou vědeckou práci česky, protože by její dopad zůstal omezen na českou veřejnost, nebo posílat klinickou práci do časopisu zaměřeného na základní výzkum. Pokud publikujeme v časopisech, kde práce neprochází striktním recenzentním řízením s reálným rizikem odmítnutí (a takových je u nás hodně na papíře a ve světě čím dál více na internetu), publikace slouží různým zájmům, například informaci širokého nespecializovaného publika, rozhodně však taková práce nemůže být považovaná za více než za subjektivní názor autora. Podle toho, kam autor rukopis pošle, poznáš, co si o své práci myslí. Pokud jej pošle do lokálního, například fakultního časopisu, asi mu jde spíše o další číslo v jeho seznamu publikací, a je mu celkem jedno, kdo jeho práci bude číst.

1. Chybí jasná hypotéza. Práce typu -Naše první zkušenosti- nemají velkou cenu. V prestižních časopisech je vůbec nepublikují. My jsme shovívavější, pokud mohou naše čtenáře v praxi seznámit s něčím novým, ale vždy velmi váháme, zda publikovat.

2. Přehnané ambice autorů. Na malém souboru chtějí dokázat velké věci. Například studují kvalitu života u osob s epilepsií (jakoukoliv) na vzorku 100 nemocných. Taková práce asi nebude příliš přínosná, protože vzorek je příliš malý na to, aby se výsledek dal zevšeobecnit na populaci tak heterogenní, jak jsou osoby s epilepsií. Kdyby však šlo o kvalitu života například u dospělých nemocných s epilepsií frontálního laloku, práce by mohla být dobře přijata.

3. Zaměření na nepodstatný detail. Časopisy jsou plné analýz jevů, například symptomů, které jsou součástí celku a měly by být analyzovány v kontextu celku, ne izolovaně. Vymýšlím si příklad - publikovat srovnání frekvence zavřených a otevřených očí u neepileptického záchvatů má význam jen tehdy, pokud jsou popsány i další příznaky.

4. Zapracování výsledků posledních publikací jiných autorů, ale ignorování starších prací, které možná studovanou záhadu dávno vysvětlily. Jak hezky říkáme v Česku - objevovat Ameriku.

5. Nestandardní design práce, nerespektování složení souboru, jeho heterogenita, chyby ve statistice atd. Prostě řemeslo se musí umět.

6. Generalizace výsledků, autor se domnívá, že objevil nový kontinent, ale přitom stále plave v pobřežních vodách. SKROMNOST! (Ta se ale také nemá přehánět.)

7. Diskuze a závěr musí vycházet z vlastních výsledků. Literatura slouží ke konfrontaci vlastních výsledků, jejich zařazení do kontextu, ale do závěru mohu dát jen to, co jsem skutečně dokázal. Musíme se naučit jasně odlišit prokázané od hypotéz.

Slovo úvodem

right

Neurologie pro praxi