Den praktické neurologie, organizovaný naším časopisem, se konal dne 3. 6. 2004 v hotelu Voroněž v Brně. Přednášeli členové redakční rady a editoři hlavních témat minulého ročníku, zlatým hřebem bylo udělení Cen Arnolda Picka za nejlepší originální práci, anebo příspěvek z praxe, publikovaný v Neurologii pro praxi v roce 2003. Na základě tajného hlasování členů redakční rady je získali Dr. Věnceslava Svobodová z Fakultní Thomayerovi nemocnice v Praze a Dr. Dušan Trstenský z martinské FN. Blahopřejeme!!! Dne praktické neurologie se účastnilo asi 250 neurologů, zájem nás mile překvapil. Doufáme, že program zaujal, ale to musí zhodnotit ti, kdo si nás přišli poslechnout. Příští rok bychom rádi Den praktické neurologie opakovali.

Mám ještě jednu redakční poznámku - týká se recenze na knihu, jejímž jsem spoluautorem, a která vyšla v minulém čísle Neurologie pro praxi. V našich krajích je špatným zvykem psát příznivou recenzi na dílo spřízněného kolegy, nebo si dokonce dobrou recenzi nechat napsat. Je to vlastně bezplatná reklama na knihu. V takové praxi nechceme pokračovat, proto jsme s rozhodli pro následující postup:

1. knihu inzeruje nakladatelství, pak se jedná o placený inzerát, a jako takový je v časopise uveden­

2. vydávající nakladatelství pošle výtisk knihy, kterou Solen pošle k recenzi odborníkovi dle vlastního výběru. To byl i případ naší knihy. V našich malých poměrech, kdy se všichni známe, je objektivita vždy diskutabilní. Očekáváme však, že recenzent dbalý svého jména nebude nekritický.

Na závěr mi, prosím, dovolte další úvahu na téma neurologie. Je dostatek neurologů? Pokud pomineme otázku celkového počtu neurologů v zemi, která je dána mimo jiné definicí oboru, jeho šíří, asi se shodneme v tom, že neurologové chybí - někde. Diskuze na obdobná témata se vedou i v jiných zemích, například v USA. V polovině devadesátých let tam došlo k plánovanému omezení počtu specialistů, tedy i neurologů, a k navýšení počtu praktických lékařů. Víme, jak obtížné je plánovat medicínu (stačí se podívat na úspěšnost našich ministrů), a tak i tento trend je dnes kritizován. Většina děkanů severoamerických lékařských fakult předvídá nedostatek specialistů v některých oborech, včetně neurologie a neurochirurgie (viz JAMA 2003, 290, 2292-2295). Na nedostatku neurologů se mohlo podílet i to, že mladí lékaři dávali přednost méně namáhavým oblastem medicíny. Neurologie se před několika lety jevila jako nepříliš atraktivní obor. Například před pěti lety byla v USA, na rozdíl od neurologie, velmi atraktivní specializací rehabilitace, která je jistě záslužným, ale přece jen pohodlnějším oborem než je neurologie - žádné noční služby, žádné akutní příhody. Ve srovnání například s dermatologií, není neurolog pánem svého času, doba strávená s pacientem se obtížně plánuje - vyšetření pacienta s demencí zabere třeba hodinu. Je jistě náročné být dobrým lékařem jakéhokoliv oboru, zdá se však, že být dobrým neurologem je obzvlášť náročné. Přesto trend se obrací a dnes se mnozí chtějí stát neurology. E. Kenton, z American Academy of Neurology, konstatoval, že v jeho zemi v poslední době zájem o neurologii opět narůstá (G. Shaw: Not enough neurologists? It depends where you look. Neurology Today, 4, 2004). Domnívám se, že je tomu tak proto, že neurologie je intelektuálně náročný a velmi zajímavý obor a vyhovuje lidem, kteří rádi myslí, logika jim není cizí a nebojí se přijímat riziko rozhodování. Navíc již to není převážně diagnostický obor, již neplatí -diagnose and adios-.

Při psaní těchto řádků jsem si vzpomněl na povídání několika slovutných neurologů o budoucnosti našeho oboru, které jsem vyslechl před asi 20 lety. Bylo to na našem neurologickém sjezdu, když jsem, tehdy mladý asistent, přisedl ke skupině zkušených neurologů a vyposlechl besedu na téma, co neurologii čeká a nemine. Jeden z pánů, pokud si dobře vzpomínám kroměřížský primář Mikulec, razil tezi o postupném odumírání oboru. Neurologie je přece obor diagnostický, terapie za moc nestojí, vše vyřeší radiologové, chirurgové, kardiologové, imunologové- Vážení neurologové souhlasili. A dnes? Kdepak ty loňské sněhy jsou. Neurologie je prudce se rozvíjející obor, disponující ještě před několika lety nepředstavitelnou škálou terapeutických metod. Nové léky modulující imunitní systém - od kopaxonu po IVIG, nová antiepileptika a antiparkinsonika, inhibitory actylcholinesterázy a riluzol, trombolýza a statiny, rozvoj neurologických JIP - ty všechny a další modifikují průběh onemocnění a v rukách neurologů ovlivňují osud nemocných. Nastupuje generace léčebných metod, o kterých doufáme, že budou schopny reparovat vlastní příčiny poruchy - prvnímu pacientu s Parkinsonovou nemocí byly implantovány kmenové buňky, další pět nemocných je léčeno neurotrofními faktory, pokroky na poli genetickém jsou slibné v různých oblastech neurologie. Od prvních pokusů po široké terapeutické použití povede dlouhá cesta, ale už dnes nemůžeme považovat neurologii za obor se slabou terapií. To nemluvím o invazivních metodách, u kterých vlastní zákrok provádí neurochirurg nebo neuroradiolog, ale indikuje a terapii řídí neurolog - např. stimulační zákroky jako hluboká mozková stimulace, stimulace nervus vagus, endovaskulární zákroky, epileptochirurgie. To pomezí, ať už jej nazveme třeba funkční neurochirurgií, nebo invazivní neurologií, prodělává prudký rozvoj. Ostatně, tato věta platí pro neurologickou terapii obecně.

Na vaše příspěvky se s celou redakční radou těší

right

předseda redakční rady</p></right>