„muzungu, muzungu…,“ křičí zablácené děti a sbíhají z vesnických chatrčí na cestu, po které kráčejí tři muzungu. Evropané. Patrně ještě muzungu neviděli, možná vůbec, nebo alespoň jít pěšky. Na pětikilometrovém pochodu jich nás doprovázelo nakonec asi třicet. Některé žebraly, většinou měly jen radost z toho, že se něco děje. Vyšli jsme ze zdravotnického střediska ve vesnici Kinyababa, kde v několika přízemních, víceméně vymalovaných budovách sídlí ambulance, malá porodnice, laboratoř zařízena na základní vyšetření moče a s mikroskopem pro diagnostiku malárie, a asi 8lůžkový pokoj pro akutní hospitalizace. Betonová podlaha, nepovlečená lůžka pod moskytiérou. Ošetřovatelé a sestry v sněhobílých pláštích, rozděleni do tří tříd podle vzdělání, dělají všechno sami. Diagnostikují malárii, léčí infekce, řežou abscesy, rodí, starají se nemocné s AIDS...
Zveřejněno: 1. leden 2007 Zobrazit citaci