Metachromatická leukodystrofia, podmienená deficitom arylsulfatázy A, je charakterizovaná tromi klinickými podtypmi: neskorou infantilnou, juvenilnou (včasnou a neskorou) a dospelou formou. Regres motorických a mentálnych funkcií s nálezom leukodystrofie na MR mozgu je dôvodom na ďalšie laboratórne vyšetrenie. Diagnóza metachromatickej leukodystrofie sa stanovuje potvrdením deficitu enzýmu arylsulfatázy A, nálezom sulfatidov v moči a následným genetickým vyšetrením patogénnych variantov génu ARSA. Cielenou terapiou je alogénna transplantácia hematopoetických kmeňových buniek (HSCT), ktorá sa využíva u pacientov s pre- a veľmi skorou symptomatickou formou MLD. Autológna HSCT s použitím génovo modifikovaných hematopoetických kmeňových buniek, známa aj ako ex vivo génová terapia, je schválená u presymptomatických pacientov s neskorou infantilnou a juvenilnou formou MLD alebo vo včasnej fáze juvenilnej MLD u ľahko symptomatických pacientov so zachovanou schopnosťou chôdze, pred nástupom poklesu kognitívnych schopností.

Oblast genetických epilepsií a především pak vývojových a/nebo epileptických encefalopatií doznala v posledních 15 letech doslova revolučních změn. S rychle narůstajícím počtem identifikovaných "s epilepsiemi asociovaných" genů a zvyšujícím se poznáním obrovské variability genotypově-fenotypových spekter byly vyvinuty a do praxe implentovány moderní molekulárně-genetické metody založené na principu masivní paralelní sekvenace, které umožňují diagnostikovat, etiologicky klasifikovat a klinicky charakterizovat celou řadu nových monogenních jednotek, lépe pochopit jejich patogenetickou podstatu a v neposlední řadě vyvíjet inovativní léčebné strategie. Možnosti tzv. individualizované terapie jsou tak již realitou a v případě Dravetové syndromu vstoupila do klinického testování už i první genová terapie.

Transthyretinová amyloidóza (ATTR) je závažné progresivní multisystémové onemocnění způsobené ukládáním amyloidních fibril z patologicky nestabilního transthyretinu v různých tkáních. Klinicky se nejčastěji projevuje rychle progredující axonální senzitivně‑motorickou polyneuropatií s časným postižením autonomního nervového systému a/nebo kardiomyopatií. Vývoj disease‑modifying terapií, zejména genových "silencerů" (tedy molekul tlumících expresi specifického genu na úrovni mRNA) na bázi malých interferujících RNA (patisiran, vutrisiran) a antisense oligonukleotidů (inotersen, eplontersen) zásadně změnil prognózu pacientů. Tyto léky snižují syntézu transthyretinu v játrech, zpomalují progresi neuropatie či kardiomyopatie a zlepšují kvalitu života. Článek shrnuje současné možnosti genetické terapie ATTR v ČR a perspektivy nových léčebných možností.

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je progresivní neurodegenerativní onemocnění s omezenými terapeutickými možnostmi. Tofersen, antisense oligonukleotid cílený na mutace v genu SOD1, je první RNA-zacílenou genetickou terapií, schválenou pro ALS. Klinické studie ukázaly významný biologický efekt v podobě poklesu hladin proteinu SOD1 a neurofilament, i když krátkodobý klinický přínos nebyl jednoznačně prokázán. Dlouhodobá data a data z klinické praxe však naznačují zpomalení progrese onemocnění, zejména při časném zahájení léčby. Přestože se objevují nežádoucí účinky, poměr rizik a přínosů je považován za příznivý, což potvrzuje i podmíněné schválení v USA a EU. Zhruba roční zkušenost s léčbou máme i v ČR, a to v rámci tzv. compassionate use programu.

V dnešní digitální době jsou pacienti s roztroušenou sklerózou (RS) stále více aktivní v on-line prostředí při hledání informací, které jim pomáhají zvládat toto chronické onemocnění. Tento článek se zaměřuje na různé způsoby, jakými pacienti využívají digitální média, včetně sociálních sítí, odborných webových stránek, mobilních aplikací a virtuálních komunit, a na jejich dopad na kvalitu života, znalost o onemocnění a rozhodování o léčbě. Okrajově je i zmíněna možnost vlastního pozorování zdravotního stavu pomocí mobilních aplikací.

Přehledový článek shrnuje současné možnosti kauzální i symptomatické léčby degenerativních cerebelárních ataxií se zaměřením na dvě diagnózy, u kterých se zásadně mění každodenní neurologická praxe: Friedreichovu ataxii (FA) s nově dostupnou cílenou terapií omaveloxolonem a spinocerebelární ataxii 27B (SCA27B), u které se hromadí důkazy o účinku 4-aminopyridinu (4-AP).

Mozková atrofie představuje jeden z nejcitlivějších markerů neurodegenerace u roztroušené sklerózy (RS) a její míra úzce koreluje s dlouhodobou disabilitou i kognitivní výkonností. Největší význam má atrofie šedé hmoty a hlubokých mozkových struktur, které odrážejí probíhající degeneraci přesněji než tradiční zánětlivé ukazatele. Ocrelizumab, vysoce účinná anti-CD20 terapie, prokazatelně snižuje aktivitu onemocnění a zpomaluje globální i regionální úbytek mozkové tkáně včetně struktur nejcitlivějších na neurodegeneraci, s potenciálním dopadem na zachování funkční rezervy centrálního nervového systému. Dostupná data tak podporují koncept jeho možné neuroprotektivní role a zdůrazňují význam ocrelizumabu pro dlouhodobou ochranu mozku u pacientů s relabující-remitující RS.

Parestezie, jakožto typické pozitivní senzitivní příznaky, patří mezi časté, subjektivně udávané symptomy u pacientů všech věkových kategorií. Vzhledem k tomu, že mohou být projevem poruchy jak centrálního, tak periferního nervového systému, není diferenciální diagnostika vždy jednoduchá. Uvádíme zde případ mladé pacientky, s náhle vzniklými pravostrannými hemiparesteziemi a objektivně lehkou parézou pravé dolní končetiny, u které nás charakter obtíží, nízký věk, výsledky zobrazovacích a laboratorních vyšetření, ale i údaj o recentním porodu zprvu přiměly uvažovat o možné atace roztroušené sklerózy. Dalším dovyšetřením se však prokázala míšní ischemie, diagnóza, která je nejen vzácná a závažná, ale také se zdá být poddiagnostikovaná.

Hereditárna spastická paraparéza typu 11 (SPG11) je najčastejšou autozómovo recesívnou formou HSP. Okrem progresívnej spastickej paraparézy sa prejavuje aj rozličnými neuropsychiatrickými symptómami a typickým obrazom tenkého corpus callosum na MR. Niekedy môže byť prítomný parkinsonizmus alebo dystónia a typické očné prejavy charakteru retinálnej degenerácie. Komplexný manažment zahŕňa fyzioterapiu, liečbu spasticity, extrapyramídových prejavov a neuropsychiatrických príznakov. V tejto prípadovej štúdii predstavujeme tri krátke kazuistiky z jedného centra, ktoré ilustrujú typické prejavy a manažment pacientov s SPG11.

První zmínky o terapeutickém použití botulotoxinu na území bývalého Československa pocházejí ze začátku devadesátých let minulého století, kdy bylo v Praze léčeno několik pacientů pro blefarospasmus. Po rozdělení republiky byla v obou částech konstituována tzv. extrapyramidová centra (nebo centra abnormálních pohybů, nebo centra neurodegenerativních onemocnění, názvy nebyly jednotné) a terapie botulotoxinem se přirozeně soustředila do nich. Čeští a slovenští neurologové organizovali jak experimentální, tak i korporátní výzkum, který vyústil v řadu zajímavých objevů, a tyto následně vedly ke zlepšení léčebných paradigmat. Česká a slovenská stopa je významná zejména v oblasti výzkumu léčby dystonie a spasticity, a to jak dospělé, tak i dětské populace.

Fokálne dystónie predstavujú heterogénnu skupinu porúch hybnosti, pri ktorých je liečbou prvej voľby botulotoxín typu A. Napriek jeho vysokej účinnosti až tretina pacientov udáva suboptimálnu odpoveď, najmä pre nesprávnu identifikáciu cieľových svalov, neadekvátne dávkovanie či technické nedostatky aplikácie. Moderné navigačné metódy (EMG, ultrazvuk) významne zvyšujú efektivitu liečby. Botulotoxín typu A je kľúčovou terapiou pri cervikálnej dystónii, blefarospazme aj apraxii otvárania viečok. Manažment vyžaduje individualizovaný prístup, optimalizáciu dávky a intervalov aplikácie, ako aj špecifickú liečbu pridružených nemotorických symptómov, ktoré ovplyvňujú spokojnosť pacienta s liečbou.

Oromandibulárna, ako aj laryngálna dystónia predstavujú pomerne zriedkavé fokálne dystónie s rozmanitou etiológiou a klinickou prezentáciou. Hoci je pri oboch liečba botulotoxínom považovaná za off-label, empirické skúsenosti poukazujú na jeho efekt a opodstatnenie v klinickej praxi. Adekvátna erudícia pri aplikácii, často s potrebou EMG navigácie, a multiodborová starostlivosť o pacienta k tomu zvyšujú pravdepodobnosť symptomatického zlepšenia jeho klinického stavu pri oboch typoch ochorení.

Spastická paréza představuje komplexní klinický syndrom, jehož terapie vyžaduje integrovaný přístup kombinující farmakologické intervence s cílenou fyzioterapií. Tento článek shrnuje klíčové aspekty patofyziologie, vyšetření a terapie spastické parézy, s důrazem na roli botulotoxinu a moderních fyzioterapeutických postupů. Cílem je poskytnout praktické vodítko pro optimalizaci léčebného plánu u pacientů se spastickou parézou.

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je systémové fatální onemocnění, které se vyznačuje zánikem centrálního i periferního motoneuronu, non-motorickými projevy i nepřerušovanou progresí postižení. Dosavadní diagnostická kritéria jsou velmi komplikovaná a ke stanovení diagnózy pak dochází pozdě, mnohdy až v terminálním stadiu nemoci. Nová diagnostická kritéria - Gold Coast criteria - byla vypracována skupinou odborníků v roce 2020 a jejich zavedením do klinické praxe dojde ke zkrácení stanovení diagnózy ALS. To bude výhodné jak pro zavedení nových léčebných postupů, zkrácení opakovaných a často náročných vyšetření i pro podání přesné informace nemocnému.

Bolest patří mezi časté, avšak často podceňované symptomy roztroušené sklerózy (RS). Významně ovlivňuje kvalitu života, pracovní schopnost i psychický stav nemocných. Nejčastěji se jedná o bolest neuropatickou, dále bolest spojenou se spasticitou a nociceptivní muskuloskeletální bolest; u pacientů s RS se rovněž častěji vyskytují bolesti hlavy. Diagnostika typu bolesti a volba adekvátní léčby jsou často náročné a vyžadují multidisciplinární přístup. Článek podává přehled patofyziologie, klinických forem, diagnostických možností a současných terapeutických přístupů k léčbě bolesti u pacientů s RS v každodenní klinické praxi.

Roztroušená skleróza je chronické autoimunitní onemocnění s velmi variabilním interindividuálním klinickým průběhem a odpovědí na léčbu. V současnosti je snaha najít biomarkery, které by odrážely dva základní aspekty patogeneze, jednak zánětlivou aktivitu a neurodegeneraci. Nyní máme k dispozici dva biomarkery, lehké řetězce neurofilament a gliální fibrilární acidický protein, jejichž sérové hladiny odrážejí zánětlivou aktivitu a neurodegeneraci v rámci patologického procesu. Stanovením jejich hladin bude v budoucnu možné sledovat účinnost léčiv, a jak je uvedeno v tomto sdělení zejména ocrelizumabu u roztroušené sklerózy, a včas modifikovat léčbu na principu personalizované medicíny.

Chronická bolest představuje významný zdravotnický problém s výrazným dopadem na kvalitu života pacientů i na zdravotnický systém. Je definována jako bolest trvající déle než tři měsíce a může vznikat na podkladě různých patofyziologických mechanismů. Mezi nejčastější příčiny patří onemocnění pohybového aparátu, zejména osteoartróza, revmatoidní artritida a ankylozující spondylitida. Léčba chronické bolesti je komplexní a zahrnuje farmakologické i nefarmakologické přístupy. Významnou roli v symptomatické léčbě zánětlivé bolesti hrají nesteroidní antiflogistika. Aceklofenak, dostupný například ve formě přípravku Biofenac 100 mg potahované tablety, je indikován k symptomatické léčbě bolesti a zánětu u osteoartrózy, revmatoidní artritidy a ankylozující spondylitidy. Článek shrnuje současné poznatky o mechanismech chronické bolesti a možnostech její léčby.

Eozinofilná granulomatóza s polyangiitídou (EGPA), tiež známa aj ako Churgov-Straussovej syndróm, je ochorenie charakterizované nekrotizujúcou vaskulitídou postihujúcou tepny stredného a malého kalibru. Približne 40-50 % pacientov s EGPA má pozitívne ANCA protilátky a vykazuje tzv. "vaskulitický" fenotyp prejavujúci sa myalgiami, migrujúcimi polyartralgiami, úbytkom hmotnosti, mononeuropatiou multiplex a postihnutím obličiek. V článku opisujeme prípad 55-ročného pacienta so subakútne vzniknutou symetrickou axonálnou polyneuropatiou s negativitou ANCA protilátok, u ktorého bola stanovená diagnóza EGPA. Predkladaná kazuistika dokumentuje dôležitosť precíznej diferenciálnej diagnostiky subakútne progredu­júcich polyneuropatií, pri ktorých je potrebné myslieť aj na túto relatívne vzácnu, ale potenciálne dobre liečiteľnú nozologickú jednotku.

Společnost SOLEN, s. r. o., ve spolupráci s Neurologickou klinikou LF UK a FN Plzeň

Humánne priónové ochorenia (PO) predstavujú osobitnú skupinu letálnych neurodegeneratívnych ochorení. Hlavným zástupcom je Creutzfeldtova­‑Jakobova choroba (CJD), ktorá je prototypom rýchlo sa rozvíjajúcej demencie. Článok pojednáva o klinických a genetických korelátoch CJD s dôrazom na identifikáciu genetických foriem vrátane genetického poradenstva. Pri získaných PO je zaujímavým faktom ukončenie výskytu kuru a nového variantu CJD, keď cielené epidemiologické opatrenia viedli k prerušeniu vzorca prenosu patologického priónového proteínu (PrP^Sc). Zo zriedkavých genetických PO rozoberáme vzácne diagnostikovanú Gerstmannovu­‑Sträusslerovu­‑Scheinkerovu chorobu (GSS), ako aj unikátnu fatálnu familiárnu insomniu (FFI). Cieľom príspevku je podať aktuálne informácie o humánnych PO.

Daniel Carleton Gajdusek by se právě dožil sta let. Potomek přistěhovalců (otec Slovák, matka Maďarka) v první generaci se narodil v New Yorku a vystudoval medicínu na prestižních vysokých školách, stejně tak dosáhnul postgraduálního doktorátu. Po armádní službě pracoval v Austrálii, kde se dozvěděl o existenci zvláštního fatálního neurologického onemocnění na ostrově Nová Guinea. Uskutečnil tam bez váhání výpravu (doprovázen místním úředním lékařem Vincentem Zigasem), během které popsal kuru; studiu této nemoci potom věnoval řadu let. Podařilo se mu prokázat její infekční původ transferem na primáty, jako první na šimpanze. Původce nemoci byl objeven a pojmenován prion až Stanleyem Prusinerem, pětadvacet let po Gajdusekově objevu. Gajdusek i Prusiner obdrželi za objevy spojené s prionovými onemocněními Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, a to v letech 1976 a 1997. Gajdusek se později věnoval i studiu endemického onemocnění manifestujícího se amyotrofickou laterální sklerózou a parkinsonismem s demencí v jižní části východní Nové Guiney. Doma, ve Spojených státech, pracoval v NINCDS v Bethesdě a přijímal stážisty z celého světa. Ve věku 75 let byl obviněn z pohlavního zneužívání tří nezletilých mladíků, původně dětí, které adoptoval a přivezl z Tichomoří do USA, aby nabyly řádného vzdělání; celkem těchto dětí adoptoval 55. Byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení; po propuštění odcestoval do Evropy, kde strávil zbytek života, zemřel ve věku 85 let v Norsku.

Zobrazovací metody stále více přispívají k přesnější a časnější diagnostice neurodegenerativních onemocnění. Snahou je objevit citlivější biomarkery, které by umožnily kromě časnější diagnostiky také stratifikaci rizika rozvoje a prognózu neurodegenerativních onemocnění. Existuje celé spektrum přístupů od nukleární medicíny (SPECT, PET) přes MRI až po elektrofyziologii (EEG). V naší přehledové práci jsme se snažili shrnout poznatky o využití těchto technik a o charakteristických nálezech, které přispívají k diagnostice nejčastějších typů degenerativních demencí a jejich variant. Některé z těchto poznatků jsou zatím na vědecké úrovni, ale mnohé se již plně uplatňují v klinické praxi.

Serotoninový syndrom je potenciálně život ohrožující toxidrom spojený se zvýšenou serotoninergní aktivitou v periferním i v centrálním nervovém systému. Je charakterizován celým spektrem klinických projevů zahrnujícím změny mentálního stavu, vegetativní nestability a známky hyperexcitability CNS se svalovými projevy. Může vzniknout obvykle při současném podávání 2 nebo více serotoninergních látek, přičemž zvlášť nebezpečné jsou kombinace zahrnující inhibitory monoaminooxidázy (IMAO), ale vznik při monoterapii je též možný. Tento přehled popisuje patofyziologii vzniku a klinické projevy tohoto syndromu a rizikové skupiny léků se zvláštním zaměřením na léky používané při léčbě chronické bolesti.

Nekonvulzivní status epilepticus (NCSE) je významnou příčinou morbidity a mortality, zvláště vzniká­‑li v souvislosti s akutním mozkovým inzultem u pacientů vyžadujících neurointenzivní péči. Jedná se o heterogenní skupinu stavů a klinické projevy, nález na EEG, léčba a prognóza se velmi liší podle klinického kontextu, ve kterém NCSE vzniká - věk, přítomnost epilepsie, komorbidity, komedikace, přítomnost akutní strukturální léze mozku nebo akutní systémové poruchy. Pro diagnostiku NCSE je nezbytné EEG, ale zejména u pacientů s akutním symptomatickým NCSE existuje pestrá paleta EEG nálezů, které neumožňují s jistotou určit, zda jsou způsobeny samotnou záchvatovou aktivitou, nebo vyvolávající lézí - tzv. iktálně interiktální kontinuum. Léčba NCSE může být náročná a vyžaduje úzkou spolupráci klinika s elektroencefalografistou. Zásadní je včasné odhalení NCSE a jeho etiologie a správně vedená léčba.

Patogenní varianty v genu ABCD1 jsou genetickou příčinou X­‑vázané adrenoleukodystrofie (X­‑ALD). X­‑ALD se může manifestovat jako závažná letální adrenoleukodystrofie (ALD), mírnější adrenomyeloneuropatie (AMN) nebo adrenální insuficience (Addisonova nemoc), ale může se klinicky projevit jen jako mírná spastická paraparéza, zejména u žen přenašeček. Během několika let genetické diagnostiky dědičných spastických paraparéz (HSP) byly diagnostikovány čtyři české rodiny s patogenní variantou v genu ABCD1, kdy byl některý ze členů rodiny odeslán k vyšetření genů spojovaných s hereditární spastickou paraparézou, která byla jediným klinickým projevem nemoci, někdy dokonce u více členů rodiny. Až na základě genetické diagnostiky a po nalezení kauzální patogenní varianty v genu ABCD1 bylo možné zpětně správně stanovit diagnózu některých příslušníků rodin, neboť byli vedeni (případně i zemřeli) s diagnózou roztroušená skleróza, nemoci motoneuronu aj. Znalost kauzální patogenní varianty je velmi důležitá a na jejím základě lze pak v rodině stanovit riziko zejména pro mužské jedince, protože u nich vzhledem k X-vázané dědičnosti hrozí závažný až fatální průběh onemocnění. X­‑vázaná dědičnost v rodině, mírnější klinické projevy v podobě spastické paraparézy u žen a projevy ALD, AMN nebo adrenální insuficience (Addisonova nemoc) u mužů v rodině mohou být dobrým vodítkem při podezření na tuto diagnózu. Počet takových rodin může být v ČR mnohem vyšší. Jedním z klinických projevů a biochemickým ukazatelem onemocnění jsou vysoké hladiny mastných kyselin s velmi dlouhým řetězcem (VLCFA) v krevním séru, které jsou jednoduše diagnostikovatelné. Pro genetické potvrzení diagnózy jsou k dispozici klasické i nové metody genomiky.

John Charles Steele (1934-2022) byl kanadský neurolog, který spolu s Richardsonem a Olszewskim popsal novou nozologickou jednotku, které byla původně pojmenována eponymně, časem se ale ujalo označení progresivní supranukleární paralýza. Později se věnoval epidemiologickému a klinickému výzkumu endemického onemocnění amyotrofická laterální skleróza - parkinsonismus - demence komplex z ostrova Guam, zdokumentoval jeho výskyt, fenotypy, klinickou manifestaci, dědičnost a klesající incidenci i prevalenci. Zabýval se taktéž patofyziologií tohoto onemocnění, a řadu let zastával názor, že se jedná o hereditární polygenní onemocnění; až ke konci života přijal hypotézu, která manifestaci nemoci přisuzovala chronické intoxikaci neurotoxickými sloučeninami obsaženými v cykasových plodech: beta-methylamino-L-alanin (BMAA) a metylazoxymetanol (MAM).

Kognitívna porucha (KP) po ischemickej cievnej mozgovej príhode (CMP) je častým fenoménom. U niektorých pacientov môže KP pretrvávať aj dlhý čas po prekonanej CMP, čo sa v anglickej literatúre označuje ako PCSI - post stroke cognitive impairment. Ide o osobitnú nozologickú jednotku, ktorú je potrebné začať diagnostikovať už počas hospitalizácie, no definitívnu diagnózu je možné vykonať až následne kontrolným vyšetrením kognitívnych funkcií s odstupom šesť mesiacov od CMP. Článok prináša aktuálny prehľad o diagnostike, predikcii a terapii PSCI ako osobitnej nozologickej jednotky.

Genetika neurodegeneratívnych demencií je turbulentnou témou súčasnosti. Na jednej strane sa postupne zvyšuje množstvo génov zapojených do patogenézy neurodegeneratívnych procesov, na druhej strane vystupuje problém s interpretáciou dosiahnutých výsledkov. Alzheimerova choroba (AD) a demencia s Lewyho telieskami (DLB) predstavujú v súčasnosti dobre definované klinické jednotky. Alzheimerova choroba má jasne určené kauzálne gény (APP, PSEN1, PSEN2) a významný gén susceptibility (APOE). Popri nich sa postupne objavujú nové gény susceptibility, ktoré modifikujú klinický obraz, vek nástupu ochorenia a spolu s APOE vytvárajú komplikované genetické pozadie. Demencia s Lewyho telieskami je heterogénnejšou entitou ako Alzheimerova choroba z klinického aj genetického hľadiska. Génmi susceptibility DLB sú viaceré gény zdieľané s Alzheimerovou chorobou, Parkinsonovou chorobou (PD), frontotemporálnou demenciou (FTD) a inými neurodegeneráciami. V našom príspevku sa snažíme sumarizovať genetické pozadie AD a DLB, charakterizovať ich podobnosti a rozdiely a poukázať na komplexnosť neurodegeneratívneho ekosystému ("neurodegeneratómu").

Ochorenie, ktoré dnes označujeme ako frontotemporálna demencia (FTD), prešlo od svojho prvého opisu Arnoldom Pickom a neskôr Aloisom Alzheimerom cez prvé klinicko-patologické kritériá, ktoré predstavili David Neary a David Mann, až po jeho dnešné nomenklatúrne vnímanie ako komplexnej klinicko-patologickej entity zložitým vývojom. V súčasnosti je frontotemporálna lobárna degenerácia vnímaná ako heterogénny syndróm spôsobený progresívnou degeneráciou frontálnych a temporálnych lalokov mozgu. Klinicky sa môže prejaviť ako tri syndrómy frontotemporálnej demencie (behaviorálny variant FTD, progresívna non-fluentná afázia a sémantická demencia), ale aj ako tzv. "overlap" syndrómy zahŕňajúce kortikobazálnu degeneráciu a progresívnu supranukleárnu obrnu. Jej výskyt je asi 10 % spomedzi všetkých demencií a 40 % spomedzi demencií so začiatkom medzi 45. a 65. rokom života. Klinická manifestácia jednotlivých subtypov sa líši, spoločným menovateľom sú poruchy správania a postihnutie fatických, gnostických a exekutívnych funkcií. V porovnaní s Alzheimerovou chorobou má spravidla skorší vek nástupu, rýchlejší priebeh a devastujúcejšie postihnutie jednotlivých kognitívnych domén. Okrem toho je frontotemporálna demencia klinicky, histopatologicky aj geneticky heterogénnejšou jednotkou ako AD. FTD má podľa súčasných poznatkov 30-50 % heritabilitu. Hlavnými zúčastnenými génmi sú MAPT, C9orf72 a GRN. Zriedkavejšie postihnutými génmi sú VCP, TDP-43, FUS a CHMP2B. Hranica medzi jasne kauzálnymi génmi (MAPT, GRN) a génmi susceptibility (C9ORF72, TARDP, FUS) je menej ostrá a slabšie definovaná. V našom článku sa zameriavame na genetiku FTD a klinicko-geneticko-patologické korelácie. Rovnako sa snažíme priniesť plastický obraz o tom, ako jednotlivé mutácie ovplyvňujú molekulárne mechanizmy neurodegenerácie.