Roztroušená skleróza je chronická zánětlivá choroba centrálního nervového systému, která vede k demyelinizaci a neurodegeneraci. U ženského pohlaví je výskyt RS častější (poměr 3 : 1). Jedna z vývojových etap u všech žen během stárnutí je menopauza. Tento fenomén vystavuje zdravé i nemocné ženy mnohým změnám, které bývají doprovázeny zdravotními problémy. Příznaky menopauzy a symptomy u roztroušené sklerózy se často mohou v klinické praxi překrývat. Zdá se, že přítomnost RS neovlivňuje počátek menopauzy u nemocné ženy, ale invalidita během a po menopauze progreduje. Mechanismy, kvůli kterým RS ženy vykazují progresi disability, zahrnují zánět a neurodegeneraci a jsou spojeny s fenomény stárnutí. Při poklesu hladin sexuálních hormonů probíhá reprodukční stárnutí. Důležitý faktor, který také ovlivňuje progresi invalidity, je stárnutí imunitního systému - imunosenescence. Syndrom předčasného ovariálního selhání nesouvisí s přirozenou menopauzou. Jde o patologický stav s primární nebo sekundární amenoreou před 40. rokem věku. Etiologie tohoto onemocnění není vždy zřejmá, předpokládá se genetická příčina, neurogenní postižení a možné autoimunitní patologie.

Compliance je kľúčový faktor pri liečbe mnohých chronických ochorení. Compliance podľa slovníka znamená zhodu, ochotu, súlad a spoluprácu. Podobný význam predstavuje adherencia, ktorou označujeme dodržiavanie liečebných postupov. Zlá adherencia k liečbe je spojená so zlými výsledkami liečby a klesá so zložitosťou liečebného režimu. Neoptimálne užívanie liečby proti bolesti hlavy vrátane nadmerného užívania, ako aj nedostatočnej liečby môže zhoršiť bolesti hlavy a je rizikovým faktorom pre rozvoj chronickej migrény. Napriek dôležitosti adherencie k liečbe existuje málo štúdií, ktoré by skúmali adherenciu k liečbe u pacientov s migrénou. Z dostupných štúdií vyplýva, že adherencia k akútnej a chronickej medikácii pri liečbe migrény je nízka. V súčasnosti máme k dispozícii aj nové možnosti liečby migrény, ktoré zlepšujú compliance s liečbou.

Cílem práce je poukázat na úskalí diagnostiky náhlé cévní mozkové příhody, pod kterou se může skrývat i diagnóza maligního onemocnění. Kazuistika pojednává o nemocné s náhle vzniklým amentním stavem s nejasnou hypodenzitou na vstupním nativním CT vyšetření, u které byla stanovena diagnóza cévní mozkové příhody. Až další zobrazovací techniky a vyšetření prokázaly, že se jednalo o glioblastom. Náhle vzniklá neurologická symptomatika v kombinaci s hypodenzitou na CT mozku může v iniciálním stadiu svádět ke stanovení diagnózy ischemické cévní mozkové příhody. Ačkoli většina symptomů, klinické vyšetření a vstupní zobrazovací metody mohou svědčit pro diagnózu cévní mozkové příhody, je vždy nezbytné v rámci diferenciální diagnózy pomýšlet na jinou příčinu. K nim patří i intrakraniální nádory a jejich tzv. tumor attacks. V případě nejasného nálezu je vhodné doplnění CT mozku s kontrastní látkou, eventuálně MR. V diferenciální diagnostice akutní cévní mozkové příhody a maligního tumoru mozku může být efektivní využití perfuzního CT mozku, resp. MR s využitím sekvencí PWI a TDI.

Technický pokrok modernej medicíny dnes umožňuje vizualizáciu cievnych abnormalít mozgového riečiska aj štandardne realizovanými zobrazovacími vyšetreniami. Tieto cievne anomálie vykazujú širokú variabilitu vzhľadom na ich klinický význam - a to od asymptomatických, často náhodných nálezov až po vznik invalidizujúcich neurologických stavov v podobe cievnej mozgovej príhody ischemickej či hemoragickej. Spoznanie detailnej vaskulárnej anatómie a patológie u konkrétneho pacienta je dôležité pri plánovaní a realizácii intervenčných endovaskulárnych, angiochirurgických alebo neurochirurgických výkonov. Cieľom tohto článku je prostredníctvom kazuistiky priblížiť jednu z mnohých cievnych abnormalít "prednej" cirkulácie.

Předkládaná kazuistika prezentuje 23letou slečnu, která byla přijata na Neurologickou kliniku Fakultní nemocnice Ostrava k došetření progredující centrální kvadruparézy a nálezu léze protáhlého vřetenovitého tvaru s výrazným postižením šedé hmoty míšní krční a proximální hrudní části míchy na T2 vážených obrazech na magnetické rezonanci krční a hrudní míchy. V rámci diferenciální diagnostiky je nutné u pacientů s nálezem hypersignální léze na T2 vážených obrazech magnetické rezonance míchy myslet na diagnózu neuromyelitis optica a stanovit v séru protilátky proti akvaporinům a myelinovému oligodendrocytárnímu glykoproteinu, aby tito pacienti nemuseli podstupovat riziko operačního zákroku při mylně stanovené diagnóze míšního nádoru.

Funkční poruchy hybnosti jsou významným zdrojem disability. Diagnóza funkčních poruch hybnosti je založená na průkazu inkonzistence hybných projevů a na inkompatibilitě s jiným organickým onemocněním, a nikoliv na vyloučení jiného onemocnění či průkazu psychopatologie. Role neurologa spočívá v předání pozitivní diagnózy a vysvětlení, že funkční symptomy jsou skutečné, časté a potenciálně reverzibilní, a také v dlouhodobém sledování vývoje neurologických příznaků. Narůstající evidence svědčí pro účinnost fyzioterapie a psychoterapeutických intervencí buď samostatně, nebo v kombinaci. Úkolem psychiatrů je diagnostika a léčba psychiatrických komorbidit, zejména úzkosti a deprese. Farmakologické intervence cílené na motorické symptomy nejsou indikované.

Psychogenní neepileptické záchvaty (psychogenic nonepileptic seizures - PNES) jsou, po poruchách hybnosti, druhou nejčastější funkční neurologickou poruchou. Jsou to paroxysmální patologické behaviorální projevy či prožitky, které svým klinickým obrazem připomínají epileptické záchvaty či synkopu. Nemají však stejnou patofyziologickou příčinu (tj. elektrofyziologický korelát typický pro epileptické záchvaty či hypoperfuzi mozku jako u synkopy). Přestože se jedná o funkční neurologickou poruchu s charakteristickými rysy, je její diagnostika často velmi obtížná. Od prvního záchvatu ke stanovení správné diagnózy uplyne většinou několik let, během kterých jsou pacienti nesprávně léčeni a potažmo iatrogenizováni. Léčba je velmi svízelná a většina pacientů je dlouhodobě nekompenzována, což z PNES činí velmi závažný medicínský i socioekonomický problém.

Získané funkčné poruchy reči a hlasu (v literatúre uvádzané aj ako psychogénne, psychosomatické, konverzné, neorganické poruchy reči) sú samostatným subtypom funkčných neurologických porúch zahŕňajúcich širokú škálu porúch reči a hlasu, ktoré nie sú dostatočne pochopené, a preto sú v klinickej praxi málo diagnostikované, respektíve sú nezriedka diagnostikované nesprávne. Získané funkčné poruchy reči a hlasu nevznikajú v dôsledku štrukturálnych organických alebo neurologických zmien, ale predpokladá sa, že v pozadí ich vzniku môžu stáť biopsychosociálne faktory. V klinickom obraze týchto pacientov sa môžu deficity vyskytovať izolovane alebo v komorbidite s ďalšími funkčnými neurologickými symptómami. Prejavujú sa rôznymi spôsobmi, majú variabilné príznaky a môžu ovplyvňovať ktorýkoľvek aspekt produkcie reči. Diferenciálna diagnostika a následná terapia môže byť preto náročná. Cieľom tejto prehľadovej práce je priniesť základnú sumarizáciu najnovších poznatkov týkajúcich sa získaných funkčných porúch reči a hlasu užitočných pre budúce smerovanie klinického výskumu i praxe.

Supraspinální mechanismy se podílí na patofyziologii nejčastějších bolestí v kraniofaciální oblasti (migréna, tenzní typ bolesti hlavy, myofasciální orofaciální bolest a idiopatická orofaciální bolest). Tato onemocnění jsou získaná a multifaktoriální, na jejich rozvoji se podílí genetická predispozice, hormonální vlivy a environmentální faktory (včetně psychosociálního stresu). Neurobiologické procesy, které se v genezi těchto onemocnění uplatňují, nejsou dosud plně objasněny. Zahrnují však alteraci funkce na periferní i centrální úrovni somatosenzorického systému a poruchu endogenní modulace nociceptivní aktivity. Vzájemná závislost mezi psychosociálním stresem a zpracováním bolesti se má za prokázanou. Některé nefarmakologické léčebné modality cílené na tuto úroveň prokázaly svou účinnost a mohly by být užitečné.

Deficit dekarboxylázy aromatických L­‑aminokyselin (AADC deficit) je vzácné, autosomálně recesivní onemocnění syntézy neurotransmiterů způsobující významný kombinovaný deficit katecholaminů, dopaminu a serotoninu. Manifestuje se v kojeneckém věku opožděným psychomotorickým vývojem, hypotonií, abnormními pohyby s okulogyrickými krizemi, vegetativními příznaky a dalšími projevy. Obecně malé povědomí o tomto onemocnění, variabilní klinický obraz i tíže fenotypu, společně s metodicky složitou diagnostikou, často rezultuje v chybnou kategorizaci těchto pacientů a přispívá k celosvětově silné poddiagnostikovanosti choroby. Článek poskytuje ucelený přehled o symptomech, aktuálních diagnostických trendech včetně nových možností screeningu AADC deficitu. Rovněž shrnuje informace o symptomatické a nové kauzální genové terapii.

Zánětlivé procesy v mozku jsou součástí patofyziologického mechanismu, který se podílí na procesu epileptogeneze, spouštění záchvatové aktivity a rozvoji farmakorezistence. V průběhu rekurentních záchvatů nebo status epilepticus selhává endogenní protizánětlivá odpověď a dochází k rozvoji zánětu, který může hrát zásadní roli v udržování záchvatové aktivity a pokračování záchvatů. Vztah zánětu a epilepsie je tedy reciproční. Antikonvulzivní efekt kortikoidů a ACTH je částečně zprostředkován jejich protizánětlivými vlastnostmi. Díky svému komplexnímu účinku dosáhly v epileptologii širokého uplatnění jak v rámci chronické léčby farmakorezistentní epilepsie, tak jako součást akutního managementu nově vzniklého refrakterního epileptického statu.

Pacienti s roztroušenou sklerózou mají kvůli základnímu onemocnění i jeho léčbě zvýšené riziko získání infekčních onemocnění a jejich komplikací, kterým je možné zabránit vakcinací. Vakcíny prokazatelně nezpůsobují ani nezhoršují průběh roztroušené sklerózy. Všichni pacienti s roztroušenou sklerózou by měli být řádně očkovaní podle indikací daných věkem a rizikovými faktory, včetně imunosupresivní léčby. Ta je ale kontraindikací podání živých očkovacích látek.

Prevalence kognitivního deficitu u roztroušené sklerózy (RS) je udávána mezi 35 a 65 %. Kognitivní deficit většinově nabývá mírného rázu. U RS bývají nejčastěji zasaženy kognitivní domény rychlosti zpracování informací a epizodické paměti. Pravidelný monitoring kognitivních funkcí při onemocnění RS nám poskytuje významné údaje o aktivitě onemocnění, které můžeme zohlednit při péči a léčbě, a to ještě před tím, než se u osoby s RS plně projeví porucha kognitivních funkcí. Pro monitoraci onemocnění jsou doporučovány neuropsychologické baterie BICAMS, MACFIMS nebo test SDMT. K hodnocení významné změny v kognitivním výkonu lze využít postupy indexu spolehlivé změny (RCI) nebo na regresi založené standardizované změny (SRB).

Hereditární transtyretinová amyloidóza je vzácné onemocnění s často fatálním průběhem. Vzhledem k aktuálně dostupným možnostem léčby počátečních stadií je nutná diagnostická bdělost a cílené pátrání po pacientech jí trpících. Článek stručně shrnuje současné vědomosti o nemoci, úskalí diagnostiky, doporučený postup léčby a prezentuje případ v České republice první objevené rodiny.

Trombóza mozkových žil a splavů je vzácnější formou cévní mozkové příhody postihující nejčastěji ženy ve fertilním věku. Prezentací kazuistiky poukazujeme na možnou nespecifičnost klinických příznaků a nezbytnost správného a cíleného odebrání farmakologické anamnézy. Pacientka vyhledala lékaře pro bolest krční páteře a hlavy nespecifického charakteru. Počítačová tomografie mozku byla popsána jako zcela v normě, zánětlivé parametry byly v mezích normy a provedená lumbální punkce vyloučila neuroinfekci. Diagnózu trombózy mozkových splavů odhalila až MR angiografie. Vstupně pacientka užívání léků neuváděla, až po MR vyšetření při cíleném dotazu doplnila užívání hormonální antikoncepce.

S agresivním pacientem se setká téměř každý zdravotnický pracovník, a proto je nutné, aby znal pravidla deeskalace násilí. Jedná se o způsob chování a komunikace, který vede ke snížení napětí u pacienta i u ošetřujícího personálu. Prvním krokem deeskalace je vyhodnocení situace. V této fázi je prvořadá bezpečnost zdravotníka. Důležité je monitorování vlastních reakcí, zachování klidu a zjištění skutečných příčin agitovanosti a násilí. Druhým krokem je správná komunikace, která obnáší informovanost pacienta o tom, co se s ním děje a bude dít, což podporuje jeho důvěru. Podstatný je soulad mezi verbální a neverbální komunikací. Třetím krokem je vyjednávání, jehož základním cílem je změnit konfrontaci na diskuzi. S pacientem potřebujeme dosáhnout shodu. Pro ulehčení komunikace je vhodné zajistit pacientovi alespoň jistou míru kontroly. Použitím správného postupu deeskalace násilí dokážeme předcházet vzniku i stupňování konfliktu a vyhneme se tak traumatizaci pacienta i personálu.

Text podává základní přehled o indikacích a kontra­indikacích neuropsychologického vyšetření zejména v lékařských zařízeních. Popisuje jednotlivé části indikačního procesu a nabízí algoritmus pro orientaci v indikacích neuropsychologického vyšetření od praktického lékaře až po specialisty.

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je progresivní neurodegenerativní onemocnění vedoucí k postupné svalové slabosti a úmrtí na dechové selhání během 2-5 let. Vzhledem k absenci dostatečně účinné kauzální léčby se péče zaměřuje na redukci doprovodných komplikací onemocnění. Psychiatrická problematika pacientů s ALS je častá a v klinické praxi opomíjená. Poruchy zde popsané - behaviorální a kognitivní příznaky frontotemporální degenerace, pseudobulbární afekt a depresivní a úzkostná porucha - negativně modifikují průběh základního onemocnění, zkracují dobu přežití, významně prohlubují utrpení pacientů s ALS a zásadně snižují kvalitu života nemocných a zaslouží si proto více pozornosti v klinické praxi.

Nefarmakologické terapeutické metody v neuropsychiatrii představují biologické postupy (invazivní a neinvazivní stimulace struktur centrálního nervového systému), psychoterapie a psychoedukace. Spektrum jimi léčených nemocí je poměrně široké a lze očekávat, že s rozvojem poznání v oblasti neurověd a s lepší dostupností těchto metod jejich použití pravděpodobně poroste.

Migréna je třetí nejčastější neurologickou nemocí. Zároveň je i jednou z nejvíce hendikepujících nemocí na světě. V České republice je odhadem kolem milionu pacientů s migrénou, z toho nejméně 50 000 žen a mužů trpí migrénou chronickou. Od roku 1993 máme k dispozici specifická akutní antimigrenika, triptany. Jejich nadměrné podávání může vést k sekundárně navozené bolesti hlavy z nadužívání léčby. Od roku 2020 je k dispozici cílená biologická profylaktická léčba, která výrazně snižuje počet migrenózních záchvatů a zlepšuje kvalitu života nemocného.

Ve 21. století bývá v ambulanci neurologa kontakt s pacientem, který doposud neužívá žádné léky, spíše kuriozitou. S rostoucí četností chronických onemocnění se dostává do popředí fenomén polypragmazie, který bývá spojen se závažnými riziky poškození pacienta. S vývojem nových látek a vícesložkových léků lze do určité míry redukovat množství léčiv, které pacient užívá. Tento proces však vyžaduje dostatek času stráveného s pacientem, který mnohdy nemáme. Navíc existují lékové skupiny, u kterých je vysazení spojeno s výraznou nespokojeností pacienta. Problematika lékové závislosti se rychle dostává do popředí zájmu odborné veřejnosti. Adiktologie je mladým oborem zaměřujícím se na léčbu závislostí obecně a spojuje jak poznatky medicínské, tak psychosociální, s cílem optimalizovat proces léčby závislosti jak na drogách, tak na lécích. Nejčastěji zneužívanými léky jsou analgetika, opioidní i neopioidní, dále pak sedativa a hypnotika, v menší míře další psychoaktivní preparáty. V následujícím článku bude rozebrána problematika závislosti na lécích a dále pak nejčastější skupiny zneužívaných léčiv s ohledem na aktuální epidemickou situaci v České republice.

Optická koherentná tomografia (OCT) je neinvazívna zobrazovacia metóda štruktúr sietnice, ktorá sa môže využiť v diagnostike a monitorovaní aktivity sclerosis multiplex, predovšetkým zobrazením redukcie celkového makulárneho objemu a stenčenia peripapilárnej vrstvy nervových vlákien sietnice. Závažnosť týchto deficitov je úmerná progresii disability pacienta. Parametre neurodegenerácie zrakového nervu a retinálnych gangliových buniek korelujú s mierou atrofie mozgu a s aktivitou ochorenia vyjadreným stavom NEDA.

Léčba roztroušené sklerózy (RS) prodělává v posledních letech výrazný pokrok. Přestože přítomnost oligoklonálních pásů v likvoru je jedním z pilířů pro stanovení diagnózy RS, byla funkce B lymfocytů v patofyziologii tohoto onemocnění dlouhou dobu podceňována. Až příchod léků, které vedou k depleci B lymfocytů, ukázal jejich schopnost potlačit aktivitu tohoto onemocnění. Aktuálně máme k dispozici další léčebný přípravek z této skupiny s názvem ofatumumab. Jedná se o první plně humánní monoklonální protilátku, která je k dispozici k léčbě relaps­‑remitentní formy RS. Cílem tohoto článku je přinést aktuální informace o dlouhodobé bezpečnosti a účinnosti ofatumumabu.

Calcitonin gene­‑related peptid (CGRP) hraje klíčovou roli v patofyziologii migrény. Eptinezumab je první intravenózní monoklonální protilátka proti molekule CGRP, která se užívá k preventivní léčbě migrény. V této práci jsou v přehledu uvedeny farmakoterapie eptinezumabu a pět úspěšných klinických studií fáze III. Studie PROMISE-1 hodnotí účinnost, bezpečnost a tolerabilitu eptinezumabu v preventivní léčbě epizodické migrény, studie PROMISE-2 je totožnou studií u chronické migrény. Studie PREVAIL hodnotí dlouhodobou bezpečnost, imunogenicitu a účinnost referovanou pacienty pomocí standardních dotazníků po dobu dvou let. Studie RELIEF hodnotí účinnost eptinezumabu podaného během ataky migrény. Konečně studie DELIVER hodnotí účinnost a bezpečnost eptinezumabu při preventivní léčbě migrény u pacientů, u kterých selhaly dvě až čtyři předchozí preventivní terapie. Výsledky těchto studií ukazují, že je eptinezumab účinný a dobře tolerovaný lék k preventivní léčbě migrény. Na závěr jsou zmíněny praktické poznámky k léčbě eptinezumabem v klinické praxi.

V imunopatogenezi roztroušené sklerózy (RS) se v poškozujícím zánětu, zprostředkovaném abnormálně polarizovanými subsety Th1 a Th2 T lymfocytů, významně uplatňují i B lymfocyty. B lymfocyty jsou schopny prostřednictvím specifických receptorů rozpoznávat (auto)antigeny. K jejich aktivaci a klonální expanzi významně přispívají rovněž receptory PRR, identifikující vzory vnitřního poškození DAMP (Damage Associated Molecular Pattern) a(nebo) vzory mikrobiální invaze PAMP (Pathogen Associated Molecular Pattern). V CNS nemocných s RS byly prokázány organizované lymfatické struktury tvořené především B lymfocyty v různém stupni diferenciace a aktivace. V poškozujícím zánětu u nemocných s RS jsou B lymfocyty účinnými buňkami, které předkládají antigeny T lymfocytům a přispívají k jejich abnormální funkční polarizaci. Jsou rovněž zdrojem spektra prozánětlivých cytokinů. Podstatný podíl B lymfocytů v patofyziologii RS je doložen experimenty na zvířecích modelech. Zásadním důkazem je však klinicky prokázaná vysoká účinnost biologik, které cílí na molekulu CD20 B lymfocytů, v léčbě nemocných s RS. Pro léčbu nemocných s RS jsou schválena biologika ocrelizumab a ofatumumab.

Choroba moyamoya představuje chronické cerebrovaskulární onemocnění vyznačující se progresivní stenózou a/nebo okluzí intrakraniální vnitřní karotidy a jejích proximálních větví se vzniklou abnormální kolaterální sítí drobných tepen. Jestliže vaskulární uzávěr není oboustranný a pacient má diagnostikovanou specifickou základní chorobu, označujeme tento stav jako syndrom moyamoya. Prezentace choroby či syndromu moyamoya v podobě subarachnoidálního krvácení bez nalezeného aneuryzmatu je vzácná. 62letá pacientka byla přijata pro bolesti v oblasti zátylku, krku, čela a spánků trvající 24 hodin. Byla somnolentní, opakovaně zvracela a měla dvojité vidění. Na výpočetní tomografii mozku bylo patrné subarachnoidální krvácení. CT angiografie mozku odhalila uzávěr levé střední mozkové tepny a digitální subtrakční angiografie navíc prokázala síť drobných tortuózních moyamoya cév v povodí levé střední mozkové tepny. Mozková perfuze nebyla nikterak narušena. Pacientka byla přeléčena kortikoidy a byla jí nasazena antiagregační terapie. Diagnóza byla stanovena jako syndrom moyamoya. Propuštěna byla bez neurodeficitu i bez subjektivních potíží. Po šesti letech došlo u pacientky ke zhoršení celkového stavu při probíhající sepsi, na kterou i přes maximální antibiotickou terapii zemřela. Choroba či syndrom moyamoya by měl být zvažován v rámci diferenciální diagnostiky jako příčina subarachnoidálního krvácení, pokud není jako jeho potenciální zdroj nalezena jiná zřejmá cévní patologie.

Cerebelární mutismus patří ke komplikacím operačních výkonů v zadní jámě lební. Vyskytuje se především v dětském věku, nejčastěji po resekci tumoru v oblasti vermis mozečku. Klinické charakteristiky tohoto syndromu jsou v zahraniční literatuře dobře popsány, patofyziologický mechanismus jeho vzniku však zůstává neobjasněn. Cílem našeho sdělení je prostřednictvím kazuistiky upozornit na zajímavou klinickou jednotku, které je dosud v českých neurologických odborných publikacích věnována pouze ojedinělá zmínka.

Steroid­‑responzivní encefalopatie asociovaná s autoimunitní thyreoiditidou (SREAT) je vzácný syndrom charakterizovaný neuropsychiatrickými příznaky, vysokými antithyreoidálními protilátkami a rychlou klinickou odpovědí na podání kortikosteroidů. Prezentujeme kazuistický případ pacientky přijaté k hospitalizaci pro akutně vzniklou dezorientaci, poruchu řeči charakteru perceptivní fatické poruchy a inkoherenci myšlení, s hyperthyreózou v anamnéze bez současné terapie. Výpočetní tomografie i magnetická rezonance mozku nebyly diagnosticky průkazné. V rámci širší diferenciální diagnostiky byly odebrány hormony štítné žlázy a antithyreoidální protilátky. Protilátky proti thyreoidální peroxidáze (anti­‑TPO) byly silně pozitivní. Pro suspekci na encefalopatii související s autoimunitním poškozením štítné žlázy byl nově do medikace nasazen nitrožilně metylprednisolon 1 000 mg s úpravou ad integrum již druhý den aplikace.

Chirurgická léčba poraněného brachiálního plexu (BP) zaznamenala v posledních desetiletích výrazný pokrok a rozvoj. V současné době umožňují techniky primární rekonstrukce BP (štěpování a neurotizace) i sekundární korekční zákroky (šlachové a svalové transfery, volné svalové přenosy, artrodézy a další zákroky na kloubech a kostech) výrazné zlepšení funkce postižené horní končetiny u tohoto invalidizujícího poranění. Podmínkou pro dosažení nejlepších možných výsledků léčby je komplexní a individuální přístup k pacientovi v rámci multidisciplinárního týmu odborníků věnujících se této problematice. Zásadní význam pro výsledný stav má i adekvátní a dlouhodobě vedená pooperační péče. Přestože se postižená horní končetina u nejtěžších typů poranění BP nikdy nevrátí do plně funkčního stavu, představuje každé zlepšení kondice paretické končetiny pro postiženého zásadní posun v kvalitě života.

V právě probíhající celosvětové pandemii koronavirové infekce SARS-CoV-2, manifestující se v řadě případů onemocněním nazvaným COVID-19, je velmi zřetelně pozorován a popisován fakt, že toto onemocnění může způsobovat - ať už přímo či nepřímo - řadu nových neurologických komplikací; může také významně negativně ovlivňovat život pacientů s již diagnostikovaným neurologickým onemocněním. Některé následky jsou již popsány u větších skupin pacientů, jiné zatím pouze kazuisticky či multikazuisticky; další možné komplikace jsou spíše analogicky odvozovány od jiných obdobných onemocnění. V prezentovaném textu autoři shrnují dostupné a zcela aktuální poznatky o neurologické problematice infekce SARS-CoV-2. V úvodu práce jsou krátce shrnuta obecná východiska problematiky: biologické charakteristiky, epidemiologické charakteristiky nového typu koronaviru a jejich infektologické implikace a dále imunologická odpověď organismu na nový typ koronaviru. Následuje souhrn informací o možných komplikacích v jednotlivých neurologických subspecializacích, a to nejen ve smyslu neurologického postižení jako následku COVID-19, ale i ve smyslu celkového vlivu globální pandemie na pacienty s preexistujícím neurologickým onemocněním. V jednotlivých částech jsou shrnuty současné poznatky o COVID-19 s ohledem na demyelinizační onemocnění, cévní onemocnění mozku, onemocnění periferního nervstva, extrapyramidová onemocnění a záněty centrální nervové soustavy. Na závěr jsou shrnuty komplikace z pomezí neurologie, a to poruchy čichového a chuťového aparátu a možné komplikace z oblasti neuropsychiatrie.