PN se projevuje jednak motorickými, ale též non – motorickými příznaky. Motorické příznaky, mezi které se řadí tzv. kardinální tetráda, dyskineze a fluktuace zpravidla dobře odpovídají na dopaminergní léčbu či její modifikaci. Příznaky non – motorické, tj. vegetativní poruchy, poruchy spánku, psychické symptomy, senzitivní a senzorické projevy aj. již na dopaminergní stimulaci zpravidla dobře neodpovídají. Přitom je mimořádně důležité si těchto příznaků všímat a snažit se o jejich terapeutické ovlivnění, neboť v pokročilých stadiích nemoci mohou právě tyto příznaky pacientovi zhoršovat kvalitu života nebo jej i invalidizovat. Tento článek se snaží o dělení symptomů PN nejen z hlediska motorického či non – motorického podkladu, ale i z hlediska jejich odpovídavosti na dopaminergní stimulaci.

Roztroušená skleróza (RS) pozvolna vydává svá tajemství, což má pro lékaře výhodu, že začínají více rozumět tomu, co diagnosticky hledají a terapeu­ticky používají, a pro pacienty ten přínos, že léčba může být podávána více smysluplně a cíleně.

Herpetické infekce mozku a míchy reprezentují skupinu závažných onemocnění, která mají narůstající incidenci z důvodu rostoucího počtu imunokompromitovaných pacientů. V prezentovaném článku je shrnut klinický obraz, diagnostika a terapie těchto chorob.

V léčbě nespavosti hraje důležitou roli jak druh insomnie, tak typ pacienta. Hypnotika mají své nezastupitelné místo v léčbě akutní nespavosti. Chronická insomnie patří do rukou specialisty. V léčbě je doporučována psychoterapie KBT a agonisté benzodiazepinových receptorů.

Pokud se zabýváme otázkou léčby posttraumatické epilepsie, je nutno začít od její diagnózy. Posttraumatická epilepsie v širokém slova smyslu zahrnuje dvě patofyziologicky a prognosticky odlišné situace:

Hlavním cílem současné symptomatické léčby Alzheimerovy choroby (AD) zůstává oddálení progrese symptomů nemoci zvýšením cholinergní neurotransmise pomocí inhibitorů cholinesteráz (IChE). Důležitými ukazateli okamžité i dlouhodobé účinnosti, bezpečnosti a snášenlivosti různých IChE je specifita jejich inhibiční aktivity, selektivita vůči AD – relevantním molekulárním izoformám cholinesteráz, selektivita vůči mozku a periferní tkáni a v nemalé míře i jejich farmakokinetický profil. Článek přináší stručnou deskripci jednotlivých typů cholinesteráz, jejich funkcí a možnostech jejich inhibice. V souvislosti s léčbou IChE se článek zaměřuje na projevy cholinergního deficitu z hlediska kognitivních funkcí a také na rozdílné profily tolerance a spektra nežádoucích účinků jednotlivých IChE, a to z hlediska akutní i dlouhodobé léčby.

Mozková žilní trombóza (MŽT) je vzácné onemocnění s pestrou klinickou manifestací. Postihuje relativně často pacienty v mladém věku. Na základě čtyř kazuistik jsou zdůrazněny některé jevy a úskalí spojené s rozpoznáním MŽT. Mladík s nezvyklou bolestí hlavy připomínající migrenózní záchvat, muž ve středním věku po epileptickém primozáchvatu s hemoragickým ložiskem na CT mozku, mladá dívka s postupně narůstající dezorientací – u všech těchto pacientů byla diagnostikována MŽT. CT a zejména MR mozku významně přispívají k rozpoznání, a tím k časnému zahájení účinné léčby. Nezbytnou součástí péče o pacienta je pátrání po příčině trombózy a následné určení délky a způsobu léčby v chronickém stadiu onemocnění.

Objem amygdaly a neuropsychiatrické příznaky u Alzheimerovy choroby: MRI volumometrická analýza Amygdalar volume and psychiatric symptoms in Alzheimer´s disease: an MRI analysis Horinek D, Petrovicky P, Hort J, Krasensky J, Brabec J, Bojar M, Vaneckova M, Seidl Z. Testovali jsme hypotézu, že pokles objemu amygdaly odpovídá za behaviorální a psychotické příznaky u Alzheimerovy choroby (ACH)...

Práce pojednává o nežádoucích účincích antiepileptik. Zpracovává data a závěry z 20 reprezentativních epidemiologických studií a metaanalýz o nežádoucích účincích nových antiepileptik. Klade si za cíl syntetizovat z těchto pramenů základní přehled o známých rizicích antiepiletik. Vzhledem k různorodosti metodologických přístupů i výzkumných souborů nebylo možno jednotlivá antiepileptika vzájemně porovnávat.

Dominantními neurotoxikologickými látkami, které atakují mozečkové struktury, jsou těkavé lipofilní látky, jenž snadno prostupují hematoencefalickou bariérou. Jde především o aromatické nebo chlorované uhlovodíky a alkoholy, tvořící v různých kombinacích velkou skupinu ředidel, rozpouštědel a odmašťovadel. Jejich biotransformací dochází k tvorbě aldehydů a kyselin s následným rozvratem acidobazické rovnováhy. Rozebrány jsou vlivy interferujících faktorů (abusus alkoholu, návykových látek) a otázky diferenciální diagnostiky jiných, netoxikologických, mozečkových postižení.

Roztroušená skleróza mozkomíšní (RS) je nejčastějším onemocněním CNS s autoimunitními patogenetickými mechanismy u mladých dospělých. Dlouhou dobu byl zájem odborníků soustředěn z velké části na neurologické příznaky, které RS způsobuje. Toto onemocnění je však doprovázeno celou řadou psychiatrických poruch postihujících oblast kognice, afektů i osobnosti. Tyto poruchy mohou být primární či sekundární povahy a mohou odrážet neurologické poškození nebo funkční stres spojený s chronickým, invalidizujícím onemocněním. Mnohdy zůstávají diagnosticky i terapeuticky nedoceněny, přestože zásadním způsobem mění kvalitu života pacientů s RS.

Lamotrigin se stal lékem první volby v léčbě epilepsie. Jako každé antiepileptikum má jeho použití své výhody i nevýhody. Mezi hlavní výhody patří velmi dobrá dlouhodobá tolerance s nízkým rizikem nepříznivého ovlivnění kognitivních schopností a příznivý profil z hlediska teratogenicity. Nevýhodami jsou kromě jeho relativně vyšší ceny při porovnání s ostatními antiepileptiky první volby zejména záludné farmakokinetické interakce. Lamotrigin je tak na jedné straně bezesporu antiepileptikem obohacujícím současné spektrum léků první volby – karbamazepin a valproát, na druhé straně není pro používání lékem jednoduchým a vyžaduje od předepisujícího lékaře nadstandardní znalosti o jeho možném ovlivnění ostatními látkami jak exogenními, tak endogenními.

Migrény jsou u dětských pacientů poměrně častou diagnózou, která výrazně negativně ovlivňuje kvalitu života dětí. Článek shrnuje epidemiologii, specifika a užívaná diagnostická schémata dětských migrén. Dále jsou zde popsány varianty migrény typické pro dětský věk a periodické syndromy v dětství, které obvykle předcházejí rozvoji migrény.

Bolest je častým a přitom velmi tíživým příznakem mnoha neurologických chorob. Komplexní posouzení bolesti je důležité jak z diagnostického hlediska, tak i v průběžném hodnocení pro případné úpravy léčby. Úspěšnost léčby je závislá na správné diagnostice bolesti – bolest akutní, chronická. Podle původu vzniku pak akutní a chronickou bolest dělíme na bolest nociceptivní a neuropatickou. Akutní bolest je považována za symptom onemocnění či úrazu, chronická bolest se dnes stává specifickým celosvětovým zdravotním problémem, je samostatným onemocněním – syndromem. Správná diferenciální diagnostika bolesti je klíčová pro správné nastavení léčby.

Vestibulární rehabilitace hraje nezanedbatelnou roli v léčbě pacientů s poruchami rovnováhy. Důležitým momentem pro správnou indikaci léčby je vhodně zvolená terapie respektující charakter konkrétního postižení. Rehabilitace má urychlit proces vestibulární kompenzace, podpořit adaptační mechanizmy a vypracování náhradních strategií. Je nutné respektovat zásadní odlišnosti v rehabilitaci pacientů v akutní či chronické fázi periferní vestibulární poruchy a pacientů s centrální vestibulární symptomatikou.

Jakmile vyprší patentová ochrana originálního antiepileptika, objevují se na trhu jeho cenově výhodnější generické verze. Cílem tohoto článku je poskytnout informace o možných klinických problémech, které u některých pacientů s epilepsií při substituci mezi tzv. bioekvivalentními antiepileptiky, nelze vyloučit. Registračními úřady je při schvalování nového generického léku požadován průkaz tzv. bioekvivalence nového generika s originálním lékem. Tento průkaz shody biologické dostupnosti léku po podání jedné dávky zdravým dobrovolníkům není vždy totožný s terapeutickou ekvivalencí. I malé rozdíly ve farmakokinetice antiepileptika mohou individuálně znamenat zhoršení průběhu epilepsie a v konečném důsledku někdy paradoxně prodražení léčby. Informace uvedené v literárním přehledu níže nabývají na závažnosti především u pacientů, kteří byli dosud na určitém léku dobře kompenzováni a léčbu tolerovali bez výskytu nežádoucích účinků. Obzvláště v těchto případech se převádění z léku na lék nedoporučuje. Obecně nejvyšší riziko představuje převádění mezi generickými léky.

Autoři demonstrují z vlastního archivu (více než 40 000 MR vyšetřených nemocných) nejčastěji se vyskytující onemocnění zrakového nervu, orbity a slzné žlázy. Kromě obrazu MR uvádějí i základní charakteristiku patologické léze včetně klinické symptomatologie.

Článek je věnován problematice zánětlivých postižení nervového systému, především zánětům mozku a jeho obalů. Je rozdělen do částí, které jsou věnovány hnisavým a nehnisavým neuroinfekcím, které vedou k difuznímu postižení centrální nervové soustavy. V obou základních kapitolách je pojednáváno o možných etiologických agens, klinickém obrazu, diferenciální diagnostice, možnostech vyšetření a léčbě. Závěr každé z obou částí je věnován možné profylaxi těchto závažných stavů. Článek nepojednává o široké problematice ložiskových nitrolebních procesů.

Frontotemporální lobární degenerace (FTLD) jsou po Alzheimerově nemoci a demenci s Lewyho tělísky třetí nejčastější příčinou demence neurodegenerativního původu. Onemocnění začíná obvykle před 65. rokem věku. Z klinického hlediska lze hovořit o 3 hlavních formách: frontální, nověji a přesněji behaviorálně-dysexekutivní varianta FTLD (frontotemporální demence v užším slova smyslu), non-fluentní progresivní afázie a sémantická demence. Strukturální zobrazovaní metody (CT, MRI) mohou prokázat atrofii frontálních laloků a přední části temporálního laloku a amygdaly, v některých případech s výraznou asymetrií. Funkční zobrazovací techniky (SPECT, PET) odhalí hypometabolismus frontálních a temporálních laloků. Z hlediska patologického se jedná o tauopatie, ubiquitinopatie nebo o demence bez specifického histologického obrazu. Pro diagnostiku pravděpodobné FTLD je nutno použít publikovaná klinická diagnostická kritéria. Léčba behaviorálních projevů preparáty působícími na serotoninergní systém (SSRI, trazodon) má své opodstatnění vzhledem k nalézanému serotoninergnímu deficitu, avšak doposud nemáme dostatečné množství důkazů o efektivitě této nebo jiné léčby.

Klinické a elektrofyziologické parametry předpovídající selhání respirace u syndromu Guillaina a Barrého: prospektivní studie Selhání respirace je nejzávažnější komplikací akutního stádia syndromu Guillaina a Barrého (GBS). Invazivní mechanickou ventilaci je nutno zahájit u 20–30 % nemocných. Navíc je nutno počítat s tím, že u 60 % intubovaných pacientů s GBS se rozvinou další závažné komplikace – pneumonie, sepse, krvácení do zažívacího traktu a embolie plic...

Transkraniální magnetická stimulace je neinvazivní dynamicky se rozvíjející metoda sloužící k funkčnímu vyšetření centrál­ního nervového systému. Do centra zájmu se v poslední dekádě soustřeďuje potenciální terapeutické využití repetitivní transkraniální magnetické stimulace (rTMS). Řada prací prokázala, že rTMS dočasně zmírňuje příznaky deprese, schizofrenie, některých extrapyramidových onemocnění a epilepsie. Limitací této metody pro zavedení do rutinní klinické praxe nadále zůstává nedostatečné pochopení mechanizmu jejího účinku a nejednoznačné výsledky kontrolovaných studií. Záměrem této práce je seznámit stručně s metodou rTMS a s výsledky doposud publikovaných klinických studií u extrapyramidových onemocnění.

Parkinsonova nemoc se ve většině případů po 5–7 letech dostává do stadia, které označujeme jako pokročilé stadium nemoci. Příčinou je nejen progrese nemoci samotné, ale i komplikace, které vyvolává dopaminergní terapie. V takovémto stadiu nemoci je nezbytná snaha o optimalizaci léčby a o pozitivní ovlivnění všech symptomů pokročilého stadia. V současné době existuje řada medikamentů, které lze v této fázi použít, nicméně nezbytná je znalost všech možností farmakologické léčby před rozhodnutím o použití optimální varianty v každém individuálním případě.

Aktivní jizvy v oblasti břicha mohou způsobovat různé klinické potíže včetně bolestí zad. Při palpaci aktivity břišních svalů v blízkosti jizvy se sval této strany jeví jako méně aktivní než na straně opačné. Pro ověření tohoto palpačního vjemu jsme u 14 pacientů s aktivní jizvou zvolili metodu povrchové elektromyografie. Kontrolní skupinu tvořilo 13 osob. Sledovali jsme EMG aktivitu m. rectus abdominis l.dx. et sin. a mm. erectores spinae l. dx et sin. při zvedání hlavy a hlavy i ramen v poloze v leže na zádech a v leže na břiše. U osob s aktivní jizvou bylo měření provedeno před a po terapii jizvy měkkými technikami. Dle povrchové EMG byla zjištěna větší aktivita m. rectus abdominis na straně jizvy v 6 případech a na straně opačné v 7 případech. Po terapii se asymetrie v aktivaci m. rectus abdominis zmenšila u 7 pacientů. Stranový rozdíl v aktivaci m. rectus abdominis se tedy po terapii významně snížil (p = 0,045). U kontrolní skupiny byla rovněž zjištěna asymetrie v aktivaci m. rectus abdominis, ale tato asymetrie byla významně menší než u osob s aktivní jizvou (p = 0,029). Rozpor mezi palpačním vjemem a výsledky EMG měření nás přivádí ke kritice hodnocení svalového tonu palpací, kdy je palpační vjem ovlivněn kvalitou měkkých tkání nad vyšetřovaným svalem, a tudíž nelze při rutinní palpaci hovořit o tonu svalovém.

Sexuální život je pro většinu lidí nejenom cestou k zachování rodu, ale i významnou součástí spokojeného, kvalitního a plnohodnotného života. Případné SD představují tedy vážný problém. Potíže v pohlavním životě narůstají logicky s věkem, ale významnou roli zde hrají i přidružená onemocnění, některé léky a psychický stav. Více jak 50 % mužů nad 40 let a žen bez ohledu na věk trpí určitým stupněm SD, ať již psychogenní či organické etiologie. Nejčastější organickou příčinou SD u mužů i žen jsou ateroskleróza a diabe­tes mellitus, dále urologická a neurologická onemocnění. U neurologických onemocnění je důvodem vzniku SD mimo jiné i postižení především v oblasti centrálního nervového systému, ať již mozku či míchy.