Mozková žilní trombóza (MŽT) je vzácné onemocnění s pestrou klinickou manifestací. Postihuje relativně často pacienty v mladém věku. Na základě čtyř kazuistik jsou zdůrazněny některé jevy a úskalí spojené s rozpoznáním MŽT. Mladík s nezvyklou bolestí hlavy připomínající migrenózní záchvat, muž ve středním věku po epileptickém primozáchvatu s hemoragickým ložiskem na CT mozku, mladá dívka s postupně narůstající dezorientací – u všech těchto pacientů byla diagnostikována MŽT. CT a zejména MR mozku významně přispívají k rozpoznání, a tím k časnému zahájení účinné léčby. Nezbytnou součástí péče o pacienta je pátrání po příčině trombózy a následné určení délky a způsobu léčby v chronickém stadiu onemocnění.

Objem amygdaly a neuropsychiatrické příznaky u Alzheimerovy choroby: MRI volumometrická analýza Amygdalar volume and psychiatric symptoms in Alzheimer´s disease: an MRI analysis Horinek D, Petrovicky P, Hort J, Krasensky J, Brabec J, Bojar M, Vaneckova M, Seidl Z. Testovali jsme hypotézu, že pokles objemu amygdaly odpovídá za behaviorální a psychotické příznaky u Alzheimerovy choroby (ACH)...

Práce pojednává o nežádoucích účincích antiepileptik. Zpracovává data a závěry z 20 reprezentativních epidemiologických studií a metaanalýz o nežádoucích účincích nových antiepileptik. Klade si za cíl syntetizovat z těchto pramenů základní přehled o známých rizicích antiepiletik. Vzhledem k různorodosti metodologických přístupů i výzkumných souborů nebylo možno jednotlivá antiepileptika vzájemně porovnávat.

Dominantními neurotoxikologickými látkami, které atakují mozečkové struktury, jsou těkavé lipofilní látky, jenž snadno prostupují hematoencefalickou bariérou. Jde především o aromatické nebo chlorované uhlovodíky a alkoholy, tvořící v různých kombinacích velkou skupinu ředidel, rozpouštědel a odmašťovadel. Jejich biotransformací dochází k tvorbě aldehydů a kyselin s následným rozvratem acidobazické rovnováhy. Rozebrány jsou vlivy interferujících faktorů (abusus alkoholu, návykových látek) a otázky diferenciální diagnostiky jiných, netoxikologických, mozečkových postižení.

Roztroušená skleróza mozkomíšní (RS) je nejčastějším onemocněním CNS s autoimunitními patogenetickými mechanismy u mladých dospělých. Dlouhou dobu byl zájem odborníků soustředěn z velké části na neurologické příznaky, které RS způsobuje. Toto onemocnění je však doprovázeno celou řadou psychiatrických poruch postihujících oblast kognice, afektů i osobnosti. Tyto poruchy mohou být primární či sekundární povahy a mohou odrážet neurologické poškození nebo funkční stres spojený s chronickým, invalidizujícím onemocněním. Mnohdy zůstávají diagnosticky i terapeuticky nedoceněny, přestože zásadním způsobem mění kvalitu života pacientů s RS.

Lamotrigin se stal lékem první volby v léčbě epilepsie. Jako každé antiepileptikum má jeho použití své výhody i nevýhody. Mezi hlavní výhody patří velmi dobrá dlouhodobá tolerance s nízkým rizikem nepříznivého ovlivnění kognitivních schopností a příznivý profil z hlediska teratogenicity. Nevýhodami jsou kromě jeho relativně vyšší ceny při porovnání s ostatními antiepileptiky první volby zejména záludné farmakokinetické interakce. Lamotrigin je tak na jedné straně bezesporu antiepileptikem obohacujícím současné spektrum léků první volby – karbamazepin a valproát, na druhé straně není pro používání lékem jednoduchým a vyžaduje od předepisujícího lékaře nadstandardní znalosti o jeho možném ovlivnění ostatními látkami jak exogenními, tak endogenními.

Migrény jsou u dětských pacientů poměrně častou diagnózou, která výrazně negativně ovlivňuje kvalitu života dětí. Článek shrnuje epidemiologii, specifika a užívaná diagnostická schémata dětských migrén. Dále jsou zde popsány varianty migrény typické pro dětský věk a periodické syndromy v dětství, které obvykle předcházejí rozvoji migrény.

Bolest je častým a přitom velmi tíživým příznakem mnoha neurologických chorob. Komplexní posouzení bolesti je důležité jak z diagnostického hlediska, tak i v průběžném hodnocení pro případné úpravy léčby. Úspěšnost léčby je závislá na správné diagnostice bolesti – bolest akutní, chronická. Podle původu vzniku pak akutní a chronickou bolest dělíme na bolest nociceptivní a neuropatickou. Akutní bolest je považována za symptom onemocnění či úrazu, chronická bolest se dnes stává specifickým celosvětovým zdravotním problémem, je samostatným onemocněním – syndromem. Správná diferenciální diagnostika bolesti je klíčová pro správné nastavení léčby.

Vestibulární rehabilitace hraje nezanedbatelnou roli v léčbě pacientů s poruchami rovnováhy. Důležitým momentem pro správnou indikaci léčby je vhodně zvolená terapie respektující charakter konkrétního postižení. Rehabilitace má urychlit proces vestibulární kompenzace, podpořit adaptační mechanizmy a vypracování náhradních strategií. Je nutné respektovat zásadní odlišnosti v rehabilitaci pacientů v akutní či chronické fázi periferní vestibulární poruchy a pacientů s centrální vestibulární symptomatikou.

Jakmile vyprší patentová ochrana originálního antiepileptika, objevují se na trhu jeho cenově výhodnější generické verze. Cílem tohoto článku je poskytnout informace o možných klinických problémech, které u některých pacientů s epilepsií při substituci mezi tzv. bioekvivalentními antiepileptiky, nelze vyloučit. Registračními úřady je při schvalování nového generického léku požadován průkaz tzv. bioekvivalence nového generika s originálním lékem. Tento průkaz shody biologické dostupnosti léku po podání jedné dávky zdravým dobrovolníkům není vždy totožný s terapeutickou ekvivalencí. I malé rozdíly ve farmakokinetice antiepileptika mohou individuálně znamenat zhoršení průběhu epilepsie a v konečném důsledku někdy paradoxně prodražení léčby. Informace uvedené v literárním přehledu níže nabývají na závažnosti především u pacientů, kteří byli dosud na určitém léku dobře kompenzováni a léčbu tolerovali bez výskytu nežádoucích účinků. Obzvláště v těchto případech se převádění z léku na lék nedoporučuje. Obecně nejvyšší riziko představuje převádění mezi generickými léky.

Autoři demonstrují z vlastního archivu (více než 40 000 MR vyšetřených nemocných) nejčastěji se vyskytující onemocnění zrakového nervu, orbity a slzné žlázy. Kromě obrazu MR uvádějí i základní charakteristiku patologické léze včetně klinické symptomatologie.

Článek je věnován problematice zánětlivých postižení nervového systému, především zánětům mozku a jeho obalů. Je rozdělen do částí, které jsou věnovány hnisavým a nehnisavým neuroinfekcím, které vedou k difuznímu postižení centrální nervové soustavy. V obou základních kapitolách je pojednáváno o možných etiologických agens, klinickém obrazu, diferenciální diagnostice, možnostech vyšetření a léčbě. Závěr každé z obou částí je věnován možné profylaxi těchto závažných stavů. Článek nepojednává o široké problematice ložiskových nitrolebních procesů.

Frontotemporální lobární degenerace (FTLD) jsou po Alzheimerově nemoci a demenci s Lewyho tělísky třetí nejčastější příčinou demence neurodegenerativního původu. Onemocnění začíná obvykle před 65. rokem věku. Z klinického hlediska lze hovořit o 3 hlavních formách: frontální, nověji a přesněji behaviorálně-dysexekutivní varianta FTLD (frontotemporální demence v užším slova smyslu), non-fluentní progresivní afázie a sémantická demence. Strukturální zobrazovaní metody (CT, MRI) mohou prokázat atrofii frontálních laloků a přední části temporálního laloku a amygdaly, v některých případech s výraznou asymetrií. Funkční zobrazovací techniky (SPECT, PET) odhalí hypometabolismus frontálních a temporálních laloků. Z hlediska patologického se jedná o tauopatie, ubiquitinopatie nebo o demence bez specifického histologického obrazu. Pro diagnostiku pravděpodobné FTLD je nutno použít publikovaná klinická diagnostická kritéria. Léčba behaviorálních projevů preparáty působícími na serotoninergní systém (SSRI, trazodon) má své opodstatnění vzhledem k nalézanému serotoninergnímu deficitu, avšak doposud nemáme dostatečné množství důkazů o efektivitě této nebo jiné léčby.

Klinické a elektrofyziologické parametry předpovídající selhání respirace u syndromu Guillaina a Barrého: prospektivní studie Selhání respirace je nejzávažnější komplikací akutního stádia syndromu Guillaina a Barrého (GBS). Invazivní mechanickou ventilaci je nutno zahájit u 20–30 % nemocných. Navíc je nutno počítat s tím, že u 60 % intubovaných pacientů s GBS se rozvinou další závažné komplikace – pneumonie, sepse, krvácení do zažívacího traktu a embolie plic...

Transkraniální magnetická stimulace je neinvazivní dynamicky se rozvíjející metoda sloužící k funkčnímu vyšetření centrál­ního nervového systému. Do centra zájmu se v poslední dekádě soustřeďuje potenciální terapeutické využití repetitivní transkraniální magnetické stimulace (rTMS). Řada prací prokázala, že rTMS dočasně zmírňuje příznaky deprese, schizofrenie, některých extrapyramidových onemocnění a epilepsie. Limitací této metody pro zavedení do rutinní klinické praxe nadále zůstává nedostatečné pochopení mechanizmu jejího účinku a nejednoznačné výsledky kontrolovaných studií. Záměrem této práce je seznámit stručně s metodou rTMS a s výsledky doposud publikovaných klinických studií u extrapyramidových onemocnění.

Parkinsonova nemoc se ve většině případů po 5–7 letech dostává do stadia, které označujeme jako pokročilé stadium nemoci. Příčinou je nejen progrese nemoci samotné, ale i komplikace, které vyvolává dopaminergní terapie. V takovémto stadiu nemoci je nezbytná snaha o optimalizaci léčby a o pozitivní ovlivnění všech symptomů pokročilého stadia. V současné době existuje řada medikamentů, které lze v této fázi použít, nicméně nezbytná je znalost všech možností farmakologické léčby před rozhodnutím o použití optimální varianty v každém individuálním případě.

Aktivní jizvy v oblasti břicha mohou způsobovat různé klinické potíže včetně bolestí zad. Při palpaci aktivity břišních svalů v blízkosti jizvy se sval této strany jeví jako méně aktivní než na straně opačné. Pro ověření tohoto palpačního vjemu jsme u 14 pacientů s aktivní jizvou zvolili metodu povrchové elektromyografie. Kontrolní skupinu tvořilo 13 osob. Sledovali jsme EMG aktivitu m. rectus abdominis l.dx. et sin. a mm. erectores spinae l. dx et sin. při zvedání hlavy a hlavy i ramen v poloze v leže na zádech a v leže na břiše. U osob s aktivní jizvou bylo měření provedeno před a po terapii jizvy měkkými technikami. Dle povrchové EMG byla zjištěna větší aktivita m. rectus abdominis na straně jizvy v 6 případech a na straně opačné v 7 případech. Po terapii se asymetrie v aktivaci m. rectus abdominis zmenšila u 7 pacientů. Stranový rozdíl v aktivaci m. rectus abdominis se tedy po terapii významně snížil (p = 0,045). U kontrolní skupiny byla rovněž zjištěna asymetrie v aktivaci m. rectus abdominis, ale tato asymetrie byla významně menší než u osob s aktivní jizvou (p = 0,029). Rozpor mezi palpačním vjemem a výsledky EMG měření nás přivádí ke kritice hodnocení svalového tonu palpací, kdy je palpační vjem ovlivněn kvalitou měkkých tkání nad vyšetřovaným svalem, a tudíž nelze při rutinní palpaci hovořit o tonu svalovém.

Sexuální život je pro většinu lidí nejenom cestou k zachování rodu, ale i významnou součástí spokojeného, kvalitního a plnohodnotného života. Případné SD představují tedy vážný problém. Potíže v pohlavním životě narůstají logicky s věkem, ale významnou roli zde hrají i přidružená onemocnění, některé léky a psychický stav. Více jak 50 % mužů nad 40 let a žen bez ohledu na věk trpí určitým stupněm SD, ať již psychogenní či organické etiologie. Nejčastější organickou příčinou SD u mužů i žen jsou ateroskleróza a diabe­tes mellitus, dále urologická a neurologická onemocnění. U neurologických onemocnění je důvodem vzniku SD mimo jiné i postižení především v oblasti centrálního nervového systému, ať již mozku či míchy.

Leukoencefalopatia je postihnutie bielej hmoty mozgu bez postihnutia vyšších kortikálnych funkcií. Klinický obraz je rôznorodý v závislosti od lokalizácie, rozsahu a stupňa postihnutia bielej hmoty. Radiologickým vyšetrením (CT a NMR) zistíme patologické zmeny v bielej hmote mozgu (unifokálne, multifokálne alebo difúzne). V prezentovanej práci je uvedená na základe literárneho prehľadu najnovších prác klasifikácia akútnych leukoencefalopatií podľa príčiny. Je uvedená charakteristika (patogenetická, klinická, patologicko-anatomická a radiologická) a diferenciálna diagnostika jednotlivých typov akútnych leukoencefalopatií s podrobným rozborom najmä idiopatických zápalovo demyelinizačných, toxických a postradiačnej leukoencefalopatie ako i nedávno popísaného syndromu reverzibilnej posteriornej leukoencefalopatie. Niektoré z uvedených skupín sú v práci dokumentované i kazuistikami z pracoviska autorov. Široké spektrum akútnych leukoencefalopatií predstavuje náročný diferenciálne diagnostický problém. Správna etiologická diagnóza vychádza nielen z podrobnej anamnézy a detailného klinického neurologického a interného nálezu, ale vyžaduje často aj širokú škálu laboratórnych testov (likvor, NMR, biochemické, hematologické, toxikologické, mikrobiologické, genetické, imunologické a neraz aj bioptické vyšetrenie mozgu).

Hnisavé meningitidy nejmladších věkových skupin se odlišují proti dospělému věku nejen spektrem původců infekcí, ale též  klinickým obrazem a komplikacemi. Přitom právě ve věkové skupině novorozenců a kojenců dosahují meningitidy nejvyšší specifickou morbiditu i mortalitu. Incidence hnisavých meningitid u dětí se mění v posledních letech dostupností vakcinace proti nejběžnějším patogenům.

Opioidní terapie chronické bolesti nenádorového původu je stále ve větší oblibě. Nejvhodnější jsou formy opioidů, které udrží dostatečně dlouho účinnou hladinu. Běžně dostupné jsou perorální formy opioidů s postupným uvolňováním účinné látky. Jejich doba působení je většinou 12 hodin, u některých forem i 24 hodin. Transdermální formy jsou relativně nový způsob použití opioidů a oproti perorálnímu podání mají výhodu v držení hladiny až 72 hodin. Transport přes kůži vyžaduje, aby byly splněny určité podmínky a těmto podmínkám vyhovuje fentanyl a buprenorfin. Klinické použití obou léčivých přípravků bylo ověřeno v mnoha studiích, kde byly také popsány nežádoucí účinky, které se během léčby objevily. Volbu nejvhodnějšího opioidu určují jeho vlastnosti, charakter bolesti a individuální vnímavost pacienta. V poslední době čím dál častěji hraje ve výběru roli i ekonomická efektivnost.

Cílem léčby chronické bolesti opiody je zmírnění bolesti se zlepšením funkčního stavu a zlepšení celkové kvality života pacientů. O úspěšné analgetické léčbě lze hovořit pouze tehdy, pokud úleva od chronické bolesti jednoznačně převyšuje závažnost nežádoucích vedlejších účinků, jejichž nezvládnutí se mnohdy stává bariérou této léčby. Vedlejší nežádoucí účinky opioidů nejsou důvodem k přerušení léčby, ale k řešení těchto reakcí. Velice důležitá je pak prevence vzniku těchto nežádoucích vedlejších účinků léčby (prevence zvracení, obstipace, sedace, delirantních stavů či dechového útlumu).