Vysoká mortalita a morbidita činí cévní mozkové příhody (CMP) jedny z nejzávažnějších onemocnění vůbec. Tradičně byly vnímány jako velmi špatně léčitelné, protože neexistovala žádná možnost významného ovlivnění průběhu onemocnění. Tato skutečnost se radikálně změnila. Toto jsou ústřední body nejvýznamnějších změn seřazených chronologicky:

S postižením srdce a dysrytmií se setkáváme u řady neurologických chorob. V rámci  ischemického iktu jde o vztah kauzální, kdy právě arytmie vyvolá cerebrovaskulární konflikt. Na druhé straně mohou být arytmie vyvolány postižením srdce vzniklým na základě stávajícího neurologického onemocnění nebo s neurologickou lézí souvisejících humorálních změn. Kardiální patologie a arytmie nezřídka zvyšuje morbiditu a mortalitu základní neurologické choroby. Přehled nejčastějších nozologických jednotek, ať již vyvolaných či asociovaných s postižením srdce, přináší následující text s důrazem na klinický obraz kardiální patologie.

U nemocí svalů a periferních nervů se velmi často vyskytuje jak postižení jiných orgánů tak i současná přítomnost dalších nemocí. Hereditární myopatie jsou charakteristické častým postižením srdce (převodního systému i myokardu), méně častá je porucha intelektu či smyslových orgánů. Získané myopatie mívají zvýšený výskyt autoimunitních chorob a nádorů. U poruch nervosvalového převodu se mohou současně vyskytovat poruchy endokrinních žláz, autoimunitní nemoci i nádory (zejména tymu). Pro zánětlivé neuropatie je charakteristický vztah k vyvolávajícím faktorům (různé infekce, systémové nemoci). Příslušnou komorbiditou se vyznačují i karenční neuropatie, neuropatie při poruše funkce jednotlivých orgánů či postižení periferních nervů u nemocných s nádory.

Genetická podmíněnost vnímání bolesti je v posledních letech všeobecně přijímaný názor. Polymorfizmy DNA v rámci genů mohou ovlivňovat například míru exprese těchto genů a zasahovat do přenosu nervového signálu či způsobu zpracování nervových signálů. Asociační studie jsou jedním z nástrojů vyhledávání genů, které souvisejí s vnímáním bolesti. Cílem mnohých výzkumů se v dnešní době stává možnost genetického ovlivnění vnímání bolesti. První úspěšné experimenty na potkanech odhalily použitelné cílové geny pro ovlivnění genovou terapií za účelem potlačení bolesti. Je pouze otázkou několika let, kdy se podaří dořešit některé problémy spojené především s nalezením vhodného a bezpečného mechanizmu cíleného přenosu genu do nitra nervových buněk a aplikovat genovou terapii také při léčbě bolesti.

Amyotrofická laterální skleróza, nemoc motoneuronu, je degenerativní onemocnění s progresivním zánikem motoneuronů předních rohů míšních, kortexu, jader motorických hlavových nervů v bulbární oblasti a degenerací motorické kortikospinální dráhy. Vyskytuje se převážně ve formě sporadické, v 5–10 % jako familiární dědičná forma. Typickým obrazem je smíšené postižení centrálního i periferního motoneuronu (svalové atrofie, fascikulace, současně zvýšené šlachookosticové reflexy a spastické jevy) a neporušená citlivost. V článku jsou shrnuty hlavní uvažované patogenetické mechanizmy, klinické projevy, diagnostická kritéria včetně elektrodiagnostiky, diferenciální diagnóza a terapie.

Ačkoli se obvyklá účinná dávka valproátu pohybuje v širokém rozmezí mezi 500–2500 mg/den, v klinické praxi je mnoho pacientů kompenzováno na dávkách do 1000 mg/den, zejména těch trpících generalizovanými záchvaty. Z provedeného dotazníkového průzkumu vyplývá, že 1000 mg/den je i průměrná dávka valproátu používaná v ČR při léčbě pacientů se záchvaty parciálními a/nebo sekundárně generalizovanými. Data dostupná v současné době z těhotenských registrů naznačují, že riziko teratogenního vlivu valproátu je na dávce závislé a významně se zvyšuje při použití denních dávek nad 1000–1100 mg/den.

G Galenus Claudius Pergamský (Galén) (131–201) – řecký lékař Vena Galeni – v. cerebralis magna – hlavní odvodná žíla v mozku... F

Úrazy horní krční páteře jsou příčinou četných úmrtí. Asi polovina postižených umírá na místě nehody, ale ti, kteří přežijí, často nemají žádný neurologický deficit, jsou však vážně ohroženi sekundárním poškozením. Z uvedeného vyplývá, že je velmi důležité tato poranění správně diagnostikovat, klasifikovat a adekvátně léčit. Jednotlivé typy poranění jsou značně specifické a vyžadují odlišné léčebné postupy. Na základě zkušenosti se 132 chirurgicky léčenými pacienty s úrazem horní krční páteře si dovolujeme předložit stručný návod, jak postupovat.

Skupina monogénovo viazaných epileptických syndrómov postupne narastá. V súčasnosti prevažujú vo výskyte mutácie génov viazaných na jednotlivé podjednotky iónových kanálov. Pokrok v identifikácii zodpovedných mutovaných génov môže postupne redukovať počet tzv. idiopatických epileptických syndrómov na nozologické jednotky so známou etiológiou. Vytvoria sa týmto predpoklady aj k viac cielenej farmakoterapii epilepsie.

Silné opioidy jsou analgetika pro léčbu intenzivní a těžko ovlivnitelné bolesti. Jejich použití není vyhrazeno jen pro nádorovou bolest a uplatňují se i u chronické nenádorové bolesti. Základní látkou je morfin, který je i referenčním agens pro srovnávání analgetického účinku dalších opioidů. V současné době je k dispozici několik druhů opioidů v moderních lékových formách umožňujících postupné uvolňování a tím zajištění stabilní efektivní analgetické koncentrace v séru. Tento výběr umožňuje optimalizaci analgetické léčby se zřetelem na vysokou individuální vnímavost k opioidům.

Autoři chtěli ve své práci ověřit dlouhodobou účinnost a snášenlivost eletriptanu v lokálních podmínkách. Eletriptan je selektivní agonista serotoninových receptorů (5-HT1B/1D), patřící do skupiny tzv. triptanů II. generace. Používá se k léčbě migrenózních záchvatů s aurou i bez aury, především střední a silné intenzity.

Magnetická rezonance (MR) se stala dominantní vyšetřovací modalitou v oblasti hypofýzy. Vždy se snažíme o substrátovou diagnostiku, neboť diferenciální diagnostika patologických lézí v oblasti selární má zásadní význam pro další klinické vedení nemocného. Zatím co u hypofyzárního makroadenomu postupuje obvykle neurochirurg operačním přístupem, u prolaktinomu se postupuje ve většině případů konzervativně, nemocný je léčen agonisty D2 receptorů. Při diagnostice meningeomu je u většiny případů nezbytné provést kraniotomii. Fatální je při diagnostice záměna aneuryzmatu za makroadenom, který bychom chtěli řešit transsfenoidálním operačním přístupem. Diferenciální diagnostika je často obtížná bez informací získaných při klinickém vyšetření nemocného, anamnézy, laboratorních vyšetření (zvláště hladin hormonů), mnohdy je nutné využít další zobrazovací metody (výpočetní tomografii, angiografii, zřídka nativní rtg vyšetření). Studie obsahuje naše zkušenosti doplněné literárními údaji zabývajícími se touto problematikou.

Bolestivé rameno komplikuje průběh rehabilitace až u 80% nemocných po cévní mozkové příhodě, nejméně u každého desátého významně znehodnocuje výsledek funkční obnovy. Hemiparetické rameno je definované klinicky jako druhotná muskuloskeletní patologie. Jeho patogeneze je multifaktoriální, k manifestaci dochází kumulací následků vlastní neurologické ztráty s dalšími dysfunkčními a maladaptivními faktory. Terapie hemiparetického ramene je pouze paliativní, ideální formou je prevence. Určující strategií je predikce známých rizik a kineziologicky argumentovaná reedukace vertikalizační a lokomoční motoriky, která předchází impingement patokineziologii a progresi myoplastických změn na ramenním pletenci.

Myoklonus je krátký, úderný mimovolní pohyb, způsobený svalovou kontrakcí (pozitivní myoklonus) nebo inhibicí (negativní myoklonus). Vyskytuje se fyziologicky nebo v rámci různých neurologických onemocnění, vzácněji jako samostatná nozologická jednotka (esenciální myoklonus). Diagnostika myoklonu je založena především na klinickém neurologickém vyšetření, neurofyziologických vyšetřeních a pomocných zobrazovacích metodách. Terapeuticky se užívá celá řada léků ovlivňujících neurotransmiterové systémy, jejichž postižení se předpokládá v patofyziologii myoklonu.

Hlavním cílem trombolytické te­rapie (TL) je dosáhnout rekanalizace mozkové tepny uzavřené trombem nebo embolem. Standardní terapií akutního mozkového infarktu se stala intravenózní trombolýza v časovém okně do tří hodin. Zaváděny jsou nové postupy, jejichž cílem je zvýšit procento rekanalizací a prodloužit terapeutické okno. Přehled těchto metod a dosavadní výsledky proběhlých studií jsou náplní tohoto textu.

Ve spánku strávíme téměř 1/3 života a kvalita spánku se výrazně podílí i na kvalitě našeho života. Fyziologický spánek je nezbytný nejen pro regeneraci duševních a fyzických sil, pro vytváření paměťových stop a tedy pro kognitivní funkce, ale i pro celou řadu metabolických pochodů. Společným podkladem většiny spánkových poruch jsou časté probouzecí reakce (kortikálního i subkortikálního původu), které vedou k vyplavování stresových hormonů (zejména kortizolu) a k urychlení aterosklerotických změn. Důsledkem je zvýšené riziko infarktů, cévních mozkových příhod a dalších komplikací. Fragmentace spánku, provázená častou změnou spánkových stadií, bdělostí a sníženou efektivitou spánku, je rizikovým faktorem vzniku metabolického syndromu, obezity, diabetu (typu 2) a dysbalance neuroendokrinního i imunitního systému. Častým důsledkem je i vznik deprese. Fyziologický spánek odpovídající délky i kvality je klíčovým faktorem urču­jícím pocit „dobrého zdraví“, naši výkonnost i pohodu a výraznou měrou se podílí na hodnocení kvality života.

Onemocněním centrálního (horního) a periferního (dolního) motorického neuronu kromě amyotrofické laterální sklerózy a spinálních svalových atrofií dětského věku je většinou v učebnicích neurologie věnováno málo místa. Jde však o významná onemocnění, některá zkracují významně délku života, jiná působí nemocným značné pohybové problémy.

Dědičné periferní neuropatie jsou heterogenní skupinou geneticky podmíněných degenerativních chorob postihující periferní nervy. Patří mezi nejčastější dědičná nervosvalová onemocnění. Kauzální terapie dosud není známa, nicméně diagnostika a klasifikace se v posledních letech rychle vyvíjí a to hlavně díky novým objevům molekulární genetiky. Jde o skupinu chorob která nezkracuje délku života, výrazně však ovlivňuje jeho kvalitu. Je častou příčinou poruchy a někdy i ztráty chůze, často vede ke snížené pracovní schopnosti, později nezřídka i k plné invaliditě.

Průmyslová neurologie a neurotoxikologie, jako podobor samotné neurologie, má v našich podmínkách již čtyřicetiletou tradici. Sekce byla ustavena v roce 1965 pod patronací profesorů Hennera a Teisingera s cílem sdružit neurologické konsiliáře oddělení a klinik nemocí z povolání.

Přehledný článek pojednává o sexuálních dysfunkcích u pacientů trpících epilepsií. Jedná se o opomíjenou problematiku a to jak v klinické praxi, tak i literárně. Článek poukazuje na základní data týkající se příčin sexuálních dysfunkcí u pacientů s epilepsií a přináší základní přehled možného mechanizmu rozvoje sexuální dysfunkce u těchto pacientů.

Hemoblastóza je maligní onemocnění hematopoetických kmenových buněk. Neurologické komplikace hemoblastóz jsou způsobeny infiltrací nádorovými buňkami nejčastěji v oblasti leptomeningeální a epidurální, infekčními komlikacemi při oslabení imunity v rámci základního onemocnění a nebo jeho léčby, trombofilními stavy nebo sklonem k hemoragiím. Dalším typem komplikací jsou paraneoplastické projevy a neurologické komplikacemi onkologické terapie hemoblastóz.