Foramen ovale patens (PFO, obrázek 1) se nachází přibližně u 25 % běžné populace (4). Diskutovaným se v poslední době stává fakt jeho zvýšeného výskytu u pacientů, zejména mladších 55 let, po prodělaném kryptogenním mozkovém infarktu a rovněž u pacientů trpících migrénou s aurou. Následující řádky shrnují výsledky dosavadního výzkumu zaměřeného především na kauzalitu koexistence těchto tří jednotek a z nich vycházející doporučení pro péči o takové pacienty.

HIV (human immunodeficiency virus) encefalopatie a progresivní multifokální leukoencefalopatie (PML) patří mezi progresivní onemocnění centrálního nervového systému u pacientů s AIDS. U HIV encefalopatie je podkladem onemocnění infekce centrální nervové soustavy virem HIV a u PML jako hlavní příčina reaktivace latentní papovavirové infekce (JC virus). Odhaduje se, že HIV encefalopatií je postiženo v průběhu AIDS cca 5–19 % pacientů a PML cca 2–5 % pacientů. Tato onemocnění se souhrnně vyznačují progredujícím neurologickým deficitem (u HIV encefalopatie spíše symetricky vyjádřeným, u PML lze najít fokální neurologický asymetrický deficit), na magnetické rezonanci jsou nacházena hyperintenzní ložiska v T2W (u PML charakteristicky multifokální, u HIV encefalopatie charakteristicky difuzně splývavá), laboratorně je nacházena leukopenie, v likvoru obraz serózního zánětu. Autoři prezentují vedle přehledu z literatury kazuistiku 32leté ženy, u které vedl souhrn klinického obrazu, laboratorních a zobrazovacích metod k diagnóze AIDS.

Článek upozorňuje na recentní pokrok ve využití EEG, zejména CEEG, u kriticky nemocných pacientů. Uvádí indikace EEG, nejčastější nálezy, se kterými se může klinický elektroencefaligrafista setkat, a upozorňuje na jejich interpretaci, zejména s ohledem na její prognostické využití.

Ve dnech 27. a 28. dubna 2007 se konalo v Brně v hotelu Voroněž již čtvrté Sympozium o léčbě bolesti, které spolupořádaly Sekce pro diagnostiku a léčbu bolestí hlavy při České neurologické společnosti a Společnost pro studium a léčbu bolesti České lékařské společnosti. Organizace se ujal tradiční pořadatelský tým odborníků specializujících se na léčbu bolesti a bolestí hlavy prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc., prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc. a MUDr. Jiří Mastík...

Oboustranné mozkové infarkty v povodí ACA jsou poměrně zřídkavé. V kazuistice je popsán výskyt oboustranného akutního mozkového infarktu v obou povodích ACA u pacientky s jednostrannou agenezí segmentu A1 vpravo, diagnostikovanou pomocí magneticko-rezonanční angiografie. U pacientů s touto aplázií A1 mívá kontralaterální segment A1 větší kalibr než a. cerebri media, proto je riziko kardiální embolizace do takto hyperplastického segmentu A1 větší, než je tomu u segmentu A1 normálně velkého. U pacientky byla provedena intravenózní trombolýza s úplnou úpravou neurologického deficitu.

Předpoklad: v oblasti benigní penumbry dlouhodobě přežívají neurony, jejichž proteosyntéza se nezastavila, ale jejich membránový potenciál klesl (při trvající hypoperfuzi) tak, že se zastavila jejich synaptická aktivita. Na předpoklad navazuje otázka, zda lze zvýšením perfuze v této oblasti dosáhnout zlepšení neuronální funkce. Cíl: je u nemocných se zúžením ACI a po iCMP zjistitelné oslabení neuronální aktivity? Je spojeno s oslabenou CVR? Dojde při vazodilataci ke zlepšení? Jaký vliv na neuronální aktivitu (v klidu a při vazodilataci) má CEA? Metodika: bylo vyšetřeno 58 nemocných za 2–6 týdnů po iCMP (NIHSS = 0–8), a to před CEA, hned po ní a za 3 měsíce po CEA. Vazodilatace bylo dosaženo inhalací 5 % CO2 ve vzduchu. Účinek hyperkapnie na krevní proud byl sledován TCD. Neuronální aktivita poškozené oblasti mozku byla měřena skalpovými SEPs n. medianus. Pro statistické zpracování byl použit Wilcoxonův znaménkový test s hladinou významnosti p = 0,01. Výsledky: bylo nečekaným a překvapivým zjištěním, že u všech nemocných byla zachována CVR: hyperkapnie navodila u všech nemocných před i po CEA zrychlení krevního proudu nejméně o 20 %. Nebylo proto možné srovnat změnu neuronální aktivity u nemocných se zachovanou a se sníženou anebo vyhaslou CVR. Skalpové SEPs byly u všech nemocných výbavné a jejich amplitudy a latence se hyperkapnií významně nezměnily. Závěr: obvyklým nálezem nemocných přijatých na naše pracoviště k CEA byl klinický nález lehkého až středního stupně, zachovaná cévní reaktivita a dobře výbavné, na zrychlení krevního proudu nezávislé SEPs n. medianus. Tyto nálezy zůstaly operací neovlivněny.

S postižením srdce a dysrytmií se setkáváme u řady neurologických chorob. V rámci  ischemického iktu jde o vztah kauzální, kdy právě arytmie vyvolá cerebrovaskulární konflikt. Na druhé straně mohou být arytmie vyvolány postižením srdce vzniklým na základě stávajícího neurologického onemocnění nebo s neurologickou lézí souvisejících humorálních změn. Kardiální patologie a arytmie nezřídka zvyšuje morbiditu a mortalitu základní neurologické choroby. Přehled nejčastějších nozologických jednotek, ať již vyvolaných či asociovaných s postižením srdce, přináší následující text s důrazem na klinický obraz kardiální patologie.

U nemocí svalů a periferních nervů se velmi často vyskytuje jak postižení jiných orgánů tak i současná přítomnost dalších nemocí. Hereditární myopatie jsou charakteristické častým postižením srdce (převodního systému i myokardu), méně častá je porucha intelektu či smyslových orgánů. Získané myopatie mívají zvýšený výskyt autoimunitních chorob a nádorů. U poruch nervosvalového převodu se mohou současně vyskytovat poruchy endokrinních žláz, autoimunitní nemoci i nádory (zejména tymu). Pro zánětlivé neuropatie je charakteristický vztah k vyvolávajícím faktorům (různé infekce, systémové nemoci). Příslušnou komorbiditou se vyznačují i karenční neuropatie, neuropatie při poruše funkce jednotlivých orgánů či postižení periferních nervů u nemocných s nádory.

Genetická podmíněnost vnímání bolesti je v posledních letech všeobecně přijímaný názor. Polymorfizmy DNA v rámci genů mohou ovlivňovat například míru exprese těchto genů a zasahovat do přenosu nervového signálu či způsobu zpracování nervových signálů. Asociační studie jsou jedním z nástrojů vyhledávání genů, které souvisejí s vnímáním bolesti. Cílem mnohých výzkumů se v dnešní době stává možnost genetického ovlivnění vnímání bolesti. První úspěšné experimenty na potkanech odhalily použitelné cílové geny pro ovlivnění genovou terapií za účelem potlačení bolesti. Je pouze otázkou několika let, kdy se podaří dořešit některé problémy spojené především s nalezením vhodného a bezpečného mechanizmu cíleného přenosu genu do nitra nervových buněk a aplikovat genovou terapii také při léčbě bolesti.

Amyotrofická laterální skleróza, nemoc motoneuronu, je degenerativní onemocnění s progresivním zánikem motoneuronů předních rohů míšních, kortexu, jader motorických hlavových nervů v bulbární oblasti a degenerací motorické kortikospinální dráhy. Vyskytuje se převážně ve formě sporadické, v 5–10 % jako familiární dědičná forma. Typickým obrazem je smíšené postižení centrálního i periferního motoneuronu (svalové atrofie, fascikulace, současně zvýšené šlachookosticové reflexy a spastické jevy) a neporušená citlivost. V článku jsou shrnuty hlavní uvažované patogenetické mechanizmy, klinické projevy, diagnostická kritéria včetně elektrodiagnostiky, diferenciální diagnóza a terapie.

Ačkoli se obvyklá účinná dávka valproátu pohybuje v širokém rozmezí mezi 500–2500 mg/den, v klinické praxi je mnoho pacientů kompenzováno na dávkách do 1000 mg/den, zejména těch trpících generalizovanými záchvaty. Z provedeného dotazníkového průzkumu vyplývá, že 1000 mg/den je i průměrná dávka valproátu používaná v ČR při léčbě pacientů se záchvaty parciálními a/nebo sekundárně generalizovanými. Data dostupná v současné době z těhotenských registrů naznačují, že riziko teratogenního vlivu valproátu je na dávce závislé a významně se zvyšuje při použití denních dávek nad 1000–1100 mg/den.

G Galenus Claudius Pergamský (Galén) (131–201) – řecký lékař Vena Galeni – v. cerebralis magna – hlavní odvodná žíla v mozku... F

Úrazy horní krční páteře jsou příčinou četných úmrtí. Asi polovina postižených umírá na místě nehody, ale ti, kteří přežijí, často nemají žádný neurologický deficit, jsou však vážně ohroženi sekundárním poškozením. Z uvedeného vyplývá, že je velmi důležité tato poranění správně diagnostikovat, klasifikovat a adekvátně léčit. Jednotlivé typy poranění jsou značně specifické a vyžadují odlišné léčebné postupy. Na základě zkušenosti se 132 chirurgicky léčenými pacienty s úrazem horní krční páteře si dovolujeme předložit stručný návod, jak postupovat.

Skupina monogénovo viazaných epileptických syndrómov postupne narastá. V súčasnosti prevažujú vo výskyte mutácie génov viazaných na jednotlivé podjednotky iónových kanálov. Pokrok v identifikácii zodpovedných mutovaných génov môže postupne redukovať počet tzv. idiopatických epileptických syndrómov na nozologické jednotky so známou etiológiou. Vytvoria sa týmto predpoklady aj k viac cielenej farmakoterapii epilepsie.

Silné opioidy jsou analgetika pro léčbu intenzivní a těžko ovlivnitelné bolesti. Jejich použití není vyhrazeno jen pro nádorovou bolest a uplatňují se i u chronické nenádorové bolesti. Základní látkou je morfin, který je i referenčním agens pro srovnávání analgetického účinku dalších opioidů. V současné době je k dispozici několik druhů opioidů v moderních lékových formách umožňujících postupné uvolňování a tím zajištění stabilní efektivní analgetické koncentrace v séru. Tento výběr umožňuje optimalizaci analgetické léčby se zřetelem na vysokou individuální vnímavost k opioidům.

Autoři chtěli ve své práci ověřit dlouhodobou účinnost a snášenlivost eletriptanu v lokálních podmínkách. Eletriptan je selektivní agonista serotoninových receptorů (5-HT1B/1D), patřící do skupiny tzv. triptanů II. generace. Používá se k léčbě migrenózních záchvatů s aurou i bez aury, především střední a silné intenzity.

Magnetická rezonance (MR) se stala dominantní vyšetřovací modalitou v oblasti hypofýzy. Vždy se snažíme o substrátovou diagnostiku, neboť diferenciální diagnostika patologických lézí v oblasti selární má zásadní význam pro další klinické vedení nemocného. Zatím co u hypofyzárního makroadenomu postupuje obvykle neurochirurg operačním přístupem, u prolaktinomu se postupuje ve většině případů konzervativně, nemocný je léčen agonisty D2 receptorů. Při diagnostice meningeomu je u většiny případů nezbytné provést kraniotomii. Fatální je při diagnostice záměna aneuryzmatu za makroadenom, který bychom chtěli řešit transsfenoidálním operačním přístupem. Diferenciální diagnostika je často obtížná bez informací získaných při klinickém vyšetření nemocného, anamnézy, laboratorních vyšetření (zvláště hladin hormonů), mnohdy je nutné využít další zobrazovací metody (výpočetní tomografii, angiografii, zřídka nativní rtg vyšetření). Studie obsahuje naše zkušenosti doplněné literárními údaji zabývajícími se touto problematikou.

Bolestivé rameno komplikuje průběh rehabilitace až u 80% nemocných po cévní mozkové příhodě, nejméně u každého desátého významně znehodnocuje výsledek funkční obnovy. Hemiparetické rameno je definované klinicky jako druhotná muskuloskeletní patologie. Jeho patogeneze je multifaktoriální, k manifestaci dochází kumulací následků vlastní neurologické ztráty s dalšími dysfunkčními a maladaptivními faktory. Terapie hemiparetického ramene je pouze paliativní, ideální formou je prevence. Určující strategií je predikce známých rizik a kineziologicky argumentovaná reedukace vertikalizační a lokomoční motoriky, která předchází impingement patokineziologii a progresi myoplastických změn na ramenním pletenci.

Myoklonus je krátký, úderný mimovolní pohyb, způsobený svalovou kontrakcí (pozitivní myoklonus) nebo inhibicí (negativní myoklonus). Vyskytuje se fyziologicky nebo v rámci různých neurologických onemocnění, vzácněji jako samostatná nozologická jednotka (esenciální myoklonus). Diagnostika myoklonu je založena především na klinickém neurologickém vyšetření, neurofyziologických vyšetřeních a pomocných zobrazovacích metodách. Terapeuticky se užívá celá řada léků ovlivňujících neurotransmiterové systémy, jejichž postižení se předpokládá v patofyziologii myoklonu.

Hlavním cílem trombolytické te­rapie (TL) je dosáhnout rekanalizace mozkové tepny uzavřené trombem nebo embolem. Standardní terapií akutního mozkového infarktu se stala intravenózní trombolýza v časovém okně do tří hodin. Zaváděny jsou nové postupy, jejichž cílem je zvýšit procento rekanalizací a prodloužit terapeutické okno. Přehled těchto metod a dosavadní výsledky proběhlých studií jsou náplní tohoto textu.

Ve spánku strávíme téměř 1/3 života a kvalita spánku se výrazně podílí i na kvalitě našeho života. Fyziologický spánek je nezbytný nejen pro regeneraci duševních a fyzických sil, pro vytváření paměťových stop a tedy pro kognitivní funkce, ale i pro celou řadu metabolických pochodů. Společným podkladem většiny spánkových poruch jsou časté probouzecí reakce (kortikálního i subkortikálního původu), které vedou k vyplavování stresových hormonů (zejména kortizolu) a k urychlení aterosklerotických změn. Důsledkem je zvýšené riziko infarktů, cévních mozkových příhod a dalších komplikací. Fragmentace spánku, provázená častou změnou spánkových stadií, bdělostí a sníženou efektivitou spánku, je rizikovým faktorem vzniku metabolického syndromu, obezity, diabetu (typu 2) a dysbalance neuroendokrinního i imunitního systému. Častým důsledkem je i vznik deprese. Fyziologický spánek odpovídající délky i kvality je klíčovým faktorem urču­jícím pocit „dobrého zdraví“, naši výkonnost i pohodu a výraznou měrou se podílí na hodnocení kvality života.

Onemocněním centrálního (horního) a periferního (dolního) motorického neuronu kromě amyotrofické laterální sklerózy a spinálních svalových atrofií dětského věku je většinou v učebnicích neurologie věnováno málo místa. Jde však o významná onemocnění, některá zkracují významně délku života, jiná působí nemocným značné pohybové problémy.