Roztroušená skleróza (RS) je chronické autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému s demyelinizací a neurodegenerací. Autoreaktivní lymfocyty prostupují hematoencefalickou bariérou a napadají nervový systém. Teriflunomid byl v roce 2013 v Evropské unii schválen k léčbě relabující-remitující formy RS. Léčebný efekt je dán především inhibicí de novo syntézy pyrimidinu v dělících se buňkách, což vede k redukci proliferace aktivovaných T- a B-lymfocytů, avšak ne k jejich usmrcení. Očkování pacientů s RS inaktivovanými vakcínami v průběhu léčby teriflunomidem je možné a vede k dostatečné imunitní odpovědi.

a pohybových poruch, Olomouc Chronické nespecifické bolesti bederního úseku páteře vyžadují specifický přístup v diagnostice i terapii. U pacientů s těmito obtížemi by měly být posuzovány aspekty somatické, psychické i jejich disabilita. K doplnění anamnézy mohou sloužit dotazníky bolesti a algofunkční dotazníky. Neurologické vyšetření by mělo obsahovat i prvky algeziologického, kineziologického a rehabilitačního vyšetření. Pozornost by měla být zaměřena na motorické projevy a pohybové stereotypy. Rehabilitace má zahrnovat edukaci pacientů, podpůrnou psychoterapii a má být zaměřena na zvládání bolesti, na odstranění poruch hybnosti a na zvýšení stability v bederním úseku páteře.

Autoimunitní limbické encefalitidy (LE) představují heterogenní skupinu imunitně podmíněných onemocnění CNS, pro něž je charakteristický subakutní rozvoj poruch paměti, psychiatrických příznaků a epileptických záchvatů. LE lze dělit na 1) syndromy s protilátkami proti intracelulárním antigenům, kam patří LE s dobře charakterizovanými paraneoplastickými autoprotilátkami (anti-Hu, anti-Ma2, anti-CV2/CRMP5, anti-amphiphysin) a LE s protilátkami anti-GAD, a 2) na syndromy s protilátkami proti membránovým a synaptickým antigenům (anti-LGI1, anti-caspr-2, anti-AMPA, anti-GABAB), které mají obecně lepší prognózu. Úspěšná léčba pacientů s LE vyžaduje včasnou diagnózu. Cílem tohoto přehledného článku je seznámit čtenáře s hlavními charakteristikami LE.

Pregabalin (PGB) je léčebná látka užitná ve více situacích. Původně jako antiepileptikum je použitelná i v léčbě neuropatické bolesti. Neuropatická bolest na rozdíl od somatické vzniká díky získané hypersenzibilizaci a hyperexcitabilitě neuronů. PGB navyšuje hlavní inhibitor GABA a snižuje množství excitačních neurotransmiterů, čímž snižuje interneuronální konektivitu. Podobně je tato účinnost PGB využita i u generalizované úzkostné poruchy (GAD), kde taktéž dochází k projevům přílišné interneuronální konektivity. PGB v době spánku navyšuje množství NREM3 na úkor REM i NREM1, zabraňuje redukci intrakortikální ale i spinální inhibice, čímž snižuje k nutkání do pohybu – RLS, PLMD. Inhibice interneuronální konektivity tedy může probíhat na všech úrovních periferního i centrálního nervového systému, zahrnout sem lze epilepsii, ale i GAD, neuropatii, RLS a PLMD. Vzájemné diagnostické přesahy dobře reagují na léčbu PGB, uvažován je synergický efekt.

Uvádíme kazustiku nyní 50letého pacienta se systémovým onemocnění (Henoch-Schonleinova vaskulitida) od 13 let s následně, po letech vzniklou atypickou lokální bolestí hlavy, velmi obtížně terapeuticky ovlivnitelnou. Prokázali jsme terapeutický efekt pregabalinu, který stav pacienta na dlouhou dobu zlepšil.

Poškození kosterního svalu toxickou látkou je podkladem rozvoje toxické myopatie. Ve velké většině se jedná o toxické působení léků, méně již návykových látek, biologických či chemických toxinů. Toxická látka může poškodit kontraktilní elementy (aktin, myosin) či jiné bílkoviny svalu, jednotlivé organely (např. mikrotubuly), poškodí metabolizmus svalové buňky (např. mitochondrie), membránu svalu s iontovými kanály. Jednotlivé patofyziologické mechanizmy vedou k různým patologickým i klinickým obrazům toxické myopatie. Stále přibývá léků s myotoxickým působením a rovněž přibývají nemocní s různě výraznou myopatií lékově podmíněnou. Nejčastější poškození svalu léky je při použití statinů. K nebolestivé myopatii vede léčba chlorochinem. Terapie zidovudinem (léčba HIV) může vést k proximální svalové slabosti s bolestmi a poruchou mitochondrií. Dlouhodobá léčba kortikosteroidy je příčinou nebolestivého oslabení proximálních svalů s výraznou atrofií vláken typu II. Myopatie kriticky nemocných je charakterizována svalovou slabostí, rozvojem atrofií, charakteristickým EMG nálezem. Ve svalové biopsii je nápadné chybění silných vláken (myozinu). Včasné rozpoznání myopatie a identifikace toxického léku je základem léčby i prevence toxických myopatií.

Přehledný článek informuje o nových formách podání parenterálních léků v indikaci roztroušené sklerózy nebo klinicky izolovaného syndromu. Jde o snížení frekvence aplikace a zvýšení dávky, přechod z nitrožilního nebo intramuskulárního na podkožní podávání nebo pozměnění účinné molekuly. Nové léky mají stejnou účinnost jako původní při zachování nebo dokonce snížení nežádoucích účinků.

Roztroušená skleróza je chronické invalidizující onemocnění centrálního nervového systému se známkami zánětu a neurodegenerace. Léčbu je třeba zahájit krátce po stanovení diagnózy klinicky izolovaného syndromu nebo definitivní roztroušené sklerózy při naplnění požadavku diseminace lézí v čase a prostoru dle McDonaldových diagnostických kritérií. Klinický průběh je heterogenní, a proto je třeba zvážit optimální léčebnou strategii pro konkrétného pacienta. Vždy je vhodné posoudit dostupné prognostické ukazatele a na základě toho rozhodnout, který lék zvolit jako první. U vysoce aktivní formy onemocnění je možné indikovat léčbu indukční. Je třeba zvážit celou řadu dalších okolností, např. rizika léčby, adherenci, plánovanou graviditu a další. Při neefektivitě léčby je třeba včas provést změnu, nejčastěji eskalací. Léky se srovnatelným efektem je možné zaměnit z důvodu špatné tolerance. Cílem léčby je dosažení stavu NEDA (no evidence of disease aktivity).

Roztroušená skleróza je chronické zánětlivé onemocnění, které je charakterizováno infiltrací leukocytů do centrálního nervového systému, lokální destrukcí myelinových obalů nervových vláken a postupnou ztrátou oligodendrocytů a axonů. Kognitivní deficit se vyskytuje ve všech stadiích tohoto onemocnění. Typickým nálezem je postižení zpracování informací, paměti a výkonných funkcí s relativním zachováním jazykových funkcí. Je diskutován koncept NEDA-4, testování kogitivní dysfunkce a léčba.

Roztroušená skleróza je chronické zánětlivé demyelinizační a neurodegenerativní onemocnění postihující centrální nervový systém. Jedná se o onemocnění autoimunitní povahy, které je svými klinickými projevy značně heterogenní. Tato práce popisuje principy imunopatogeneze roztroušené sklerózy. Je vysvětlena role T-lymfocytů, B-lymfocytů a sítě cytokinů vedoucí k poškození centrálního nervového systému. Přestože je etiologie roztroušené sklerózy nejasná, dostupné léky modifikují průběh onemocnění. Porozumění mechanizmům nemoci umožňuje širší pochopení účinků modifikujících léků, které jsou v práci zmíněny.

Huntingtonova nemoc je neurodegenerativní onemocnění projevující se mnoha motorickými, behaviorálními a kognitivními symptomy. Hlavními poruchami hybnosti jsou nejen mimovolní pohyby, ale také poruchy volní motoriky, které často závažně omezují funkční kapacitu pacienta. Na symptomatickou léčbu chorey je doporučována celá řada léků, jejichž účinky na poruchy hybnosti však nejsou dostatečně komplexně prostudovány. K nejvíce užívaným preparátům patří: tiaprid, risperidon, haloperidol, tetrabenazin, amanatadin a klonazepam. Správná a včasná diagnostika poruch hybnosti, znalosti vlastností léků a stanovení reálných léčebných cílů, minimalizují rizika spojená s léčbou a zlepšují kvalitu života.

Alemtuzumab je jedna z prvních monoklonálních protilátek určených k cílené protinádorové terapii. Od počátku tohoto milénia byl intenzivně studován v léčbě roztroušené sklerózy (RS) včetně toho, že se stal součástí přípravného režimu u autologní transplantace krvetvorných kmenových buněk u RS. Efekt alemtuzumabu v monoterapii byl prokázán v kontrolovaných klinických studiích u RR RS v první linii, ale také u těch forem, které byly rezistentní k předchozí terapii. Z těchto studií vyplynulo, že se po léčbě alemtuzumabem mohou vyskytnout sekundární autoimunitní onemocnění. Kromě relativně časté autoimunitní thyreoiditidy se u 0,8–2,8 % pacientů vyskytuje imunitní trombocytopenie (ITP), velmi vzácně autoimunitní hemolytická anémie nebo imunitní neutropenie. Medián výskytu ITP je 24 měsíců po nasazení alemtuzumabu, odpověď ITP na standardní léčbu je dobrá, u pacientů je obvykle navozena dlouhodobá kompletní remise. Pravidelné klinické kontroly a vyšetření krevního obrazu musí být součástí léčby alemtuzumabem u pacientů s RS až do 48 měsíců po ukončení terapie.

Součástí terapie u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS) by měla být bezesporu i pohybová aktivita.
Jako nejefektivnější forma cvičení se nám jeví kombinovaný kruhový trénink, při kterém se
na jednotlivých stanovištích střídají cviky odporové s cviky aerobního charakteru. Článek pojednává
o vhodných pohybových programech a jejich preskripcích, o zásadách a doporučeních cvičení
a o neurofyziologických technikách používaných ve fyzioterapii u pacientů s RS.

Myotonická dystrofie je nejčastější formou svalové dystrofie u dospělých. Hlavními projevy jsou progredující svalová slabost, myotonie a charakteristická multiorgánová postižení. Bolest je častým (až 75 % pacientů) a závažným příznakem choroby. Bolest není u všech pacientů stejná, má různou intenzitu, trvání, lokalizaci a charakter. Většinou je průměrné intenzity, má dlouhodobý charakter a kolísavý průběh. Intenzita či vůbec přítomnost bolesti nemívá obvykle souvislost s věkem nemocného či tíži symptomů onemocnění. Nejčastěji udávanou lokalizací bolesti je dolní oblast zad, stehna, lýtka, paže, ramena a krk. Pacienti udávají rozdílné typy bolesti, a to bolesti trhavé, bodavé, vyčerpávající, pobolívání či pouze nepříjemné pocity ve svalech jako napětí, pocit tíhy, citlivost, pálení, brnění či křeče. Nejčastěji užívanou terapií je medikamentózní léčba.

Spektrum onemocnění, vznikajících v souvislosti s konzumací glutenu (lepku), proteinu obsaženého v obilovinách, je souhrnně označováno termínem gluten-related disorders (GRD). Nejčastějšími klinickými jednotkami z této skupiny onemocnění jsou celiakie a tzv. neceliakální glutenová senzitivita. Obě onemocnění mají vysokou prevalenci v populaci a velmi variabilní klinickou manifestaci včetně projevů neurologických, kam patří i tzv. glutenová neuropatie, vyskytující se až u 50 % pacientů s celiakií. Nejčastěji jde o axonální, senzitivně-motorickou polyneuropatii s chronickým průběhem, neobvyklé nejsou ani asymetrické formy či polyneuropatie tenkých vláken. Diagnostika je vedle klinického obrazu založena na sérologickém průkazu protilátek proti gliadinu (část molekuly glutenu) a v případě celiakie také proti tkáňové transglutamináze či endomysiu, histologických změnách v biopsii střevní sliznice ev. genetickém průkazu asociace s HLA antigeny II. třídy. Konfirmačním testem je také klinický a laboratorní efekt bezlepkové diety, která je klíčovým terapeutickým opatřením v prevenci rozvoje příznaků poruch glutenové tolerance. U pacientů s glutenovou neuropatií vede dieta spíše k zástavě progrese postižení než k regresi stávajícího neurologického deficitu.

Autizmus je jedna z nejzávažnějších, celoživotních poruch dětského mentálního vývoje, vyžadující povětšinou celoživotní péči druhé osoby. Schopnost předpovídat outcome (vývoj poruchy do dospělosti a socioekonomické uplatnění jedince v dospělosti) dětí s autizmem tak umožňuje rodinám plánovat budoucnost svých dětí a vytvářet rozumná očekávání. V tomto sdělení srovnáváme jednotlivé studie, které se v průběhu let zabývaly socioekonomickým statem (SES) u dospělých pacientů, a to od roku 1967 po současnost. Zabýváme se tím, jak lze outcome dospělých pacientů hodnotit tak, aby byly jednotlivé studie srovnatelné a validní. Zamýšlíme se také nad tím, jaké faktory ovlivňují SES v dospělosti, ať již IQ, jazykové schopnosti či tíži autistické symptomatiky. V neposlední řadě předkládáme myšlenku, na co se v budoucnosti zaměřit.

Prionové nemoci jsou vzácné neurodegenerativní choroby s letálním průběhem. Tyto nemoci jsou způsobeny ukládáním patologicky změněného prionového proteinu do mozkové tkáně s postupnou degenerací neuronů a nevratným poškozením mozku. Nejznámějším a nejčastějším lidským prionovým onemocněním je Creutzfeldtova-Jakobova nemoc (CJN). Klinicky se projevuje širokým spektrem příznaků, rychlou progresí a infaustní prognózou. Typická je rychle progredující demence s časným začátkem. Prezentujeme případ 49letého muže s pravděpodobnou sporadickou CJN, která byla potvrzena neuropatologickým vyšetřením. Jednalo se o její vzácnou Heidenhainovu variantu, u které v prodromální fázi dominovaly poruchy zrakově-prostorových funkcí. Diagnostikou CJN a jiných prionových nemocí se v ČR zabývá Národní referenční laboratoř lidských prionových onemocnění.

Autoimunitní syndromy mozkového kmene a mozečku jsou nejčastěji paraneoplastického původu a rozvoj v jejich diagnostice a léčbě souvisí s objevením onkoneurálních protilátek a využitím zobrazovacích metod. Znalost klinických obrazů umožňuje včasnou diagnostiku a v některých případech i úspěšnou léčbu.

Glatiramer acetát a laquinimod jsou účinné přípravky pro léčbu roztroušené sklerózy mozkomíšní. Glatiramer acetát a laquinimod vykazují významné účinky nejen protizánětlivé, ale zejména účinky reparační, jakými jsou remyelinizace a neuroprotekce.

Protonová MR spektroskopie umožňuje neinvazivní hodnocení metabolitů vyšetřované tkáně, poskytuje informaci o složení intrakraniálních lézí, zvyšuje specificitu strukturální magnetické rezonance a tudíž ovlivňuje léčbu pacientů a případná rozhodnutí o změně léčebné strategie, jako je tomu například u rozlišení poléčebných změn a recidivy vysokostupňových gliomů po komplexní onkologické léčbě. Biochemické změny intrakraniálních nádorů se mohou lišit v závislosti na histologii a stupni malignity. Výsledky spektroskopie lze využít v neuroonkologii v mnohých klinických indikacích. Při interpretaci těchto závěrů je nutné mít na paměti limitace spektroskopie a nutnost adekvátní zkušenosti provádějícího pracoviště.

Virus Varricela zoster je jediný vir, který způsobuje dvě odlišná onemocnění – plané neštovice (varicellu) a pásový opar (herpes zoster). Primární infekce je charakterizována generalizovaným výsevem puchýřků na erytematózní spodině na kůži a sliznicích. Endogenní infekce se projevuje výsevem vezikul v herpetiformním uspřádání v průběhu jednoho nebo více nervových kořenů, v dermatomech. Primoinfekce je typická pro dětský věk, nejčastěji v předškolním období. Po dobu primární infekce virus putuje podél senzorického nervu z kůže do příslušného ganglia, kde zůstává v latentní fázi. Herpes zoster vzniká jako následek reaktivace latentních virů při snížené imunitě jedince. Nejčastější komplikací jsou postherpetické neuralgie, které jsou často rezistentní k terapii. Nejlepší prevencí postherpetických neuralgií je včasná diagnostika a léčba onemocnění. Od dubna 2014 je v ČR jako první ze zemí střední a východní Evropy k dispozici vakcína proti pásovému oparu.

Lékařské povolání má prokazatelně více jak 2 500 let daná pravidla, jež určují přístup a chování k nemocným a trpícím. V minulém století však v období totalitních režimů došlo u mnoha lékařů – a to i velmi vzdělaných a vysoce postavených – k profesnímu selhání, jež se projevilo absencí dodržování staletých pravidel a podporou či dokonce aktivní účastí na zabíjení tzv. „rasově méněcenných“. I v současnosti musí lékař odolávat různým nástrahám, aby se nezpronevěřil svému poslání být tím, který nemocnému pomáhá svými znalostmi a empatií v jeho těžké životní situaci. Článek přináší některé méně známé či zapomenuté historické poznatky, zamýšlí se nad příčinami zmíněných profesních kolapsů a snaží se nalézt důvody, které vedly a rovněž i dnes vedou některé lékaře ke krokům, jež jsou pravým opakem požadovaných etických norem jejich povolání.