Evokované potenciály (EP) představují poměrně senzitivní, byť málo specifickou metodu v průkazu postižení jednotlivých drah centrálního nervového systému (CNS). Jsou stále indikovány u pacientů s roztroušenou sklerózou (RS) či při podezření na toto onemocnění, přestože je nelze uplatnit při průkazu diseminace v prostoru (DIS). Článek přináší přehled nejčastěji aplikovaných modalit EP (zrakové, somatosenzorické, motorické, kmenové akustické atd.) a jejich užití v diagnostice a monitorování průběhu RS s přihlédnutím k jejím formám. Somatosenzorické (SEP) a motorické (MEP) EP hodnotí funkci nejdelších drah, a proto jsou nejcitlivějšími metodami v průkazu kondukční abnormity související s RS. Ukazují se také jako nejsilnější prediktory tíže budoucího postižení u pacientů s primárně progresivní RS. Role EP ustupuje v diagnostice RS do pozadí. Evokované potenciály se však jeví jako slibná metoda pro predikci průběhu onemocnění a monitoraci klinických studií s použitím nových léčiv.

Autoři prezentují kazuistiku vzácného syndromu útlaku nervus interosseus antebrachii anterior ("Kiloh-Nevinův syndrom"). Pacientku nejprve vyšetřili ve spádové neurologické ambulanci. Na základě minimální neuropatie nervus medianus v karpálním tunelu, verifikované na EMG a na základě klinického nálezu byla stanovena diagnóza syndromu karpálního tunelu. Konzilium na Neurochirurgické ambulanci autorského pracoviště konstatovalo nepřítomnost klinických symptomů korespondujících s uvedenou diagnózou, a to vč. EMG nálezu. Doporučené EMG došetření odhalilo neuropatii nervus interosseus antebrachii anterior (Kiloh-Nevinovův syndrom). Pacientka podstoupila, po pokusu o konzervativní terapii, operační výkon s příznivým efektem.

Bolesti hlavy spojené se sexuální aktivitou jsou zajímavou klinickou jednotkou patřící mezi primární bolesti hlavy. Z pohledu klinické praxe je důležité je odlišit od sekundárních bolestí hlavy, které mohou představovat pro pacienta závažný až život ohrožující stav. Uvádíme čtyři kazuistiky, na kterých jsme metodou případové studie sledovali diagnostické postupy, pomocná vyšetření, důležitá anamnestická data, aplikovanou terapii a diagnostické závěry. Každý pacient s náhle vzniklou bolestí hlavy by měl mít provedeno CT či MRI vyšetření včetně zobrazení cévního řečiště a vyšetření mozkomíšního moku. Primární bolest hlavy spojená se sexuální aktivitou je "diagnosa per exclusionem"; pokud je vyloučena sekundární příčina, máme několik možností, jak analgeticky zaléčit toto prognosticky příznivé onemocnění.

Farmakoterapie extrapyramidových onemocnění zažívala svůj boom v průběhu devadesátých let minulého století, spíše v jeho druhé polovině, kdy většina klinických hodnocení v neurologických indikacích zkoumala efekt různých molekul na Parkinsonovu nemoc (PN) a další extrapyramidová onemocnění. Další dekáda byla v této oblasti ve znamení pozvolného útlumu velkých klinických hodnocení a na významu nabývalo zavádění nákladných forem léčby pokročilého stadia Parkinsonovy nemoci, spolu s rozšiřováním indikací léčby botulotoxinem (BoNT). Následná globální ekonomická krize zde v podstatě ukončila aktivity farmaceutického průmyslu a korporátní výzkum se soustředil na jiná odvětví medicíny či na jiné oblasti neurologie. Prakticky až posledních 5-7 let lze pozorovat jisté oživení farmakologického výzkumu, akademického i korporátního, na poli extrapyramidových onemocnění. Jsou zkoumány nové lékové formy L-DOPA, jsou zkoušeny nové molekuly ovlivňující u Parkinsonovy nemoci jiné systémy než dopaminergní; pozornost je věnována i non-motorické symptomatice nemoci, probíhá i intenzivní translační výzkum. Jsou zkoušeny nadějné molekuly v terapii neurodegenerativního atypického parkinsonismu. Léčba extrapyramidových dyskinezí (či "hyperkinezí") se spíše pozvolna zbavuje starších, "folklórních" stereotypů a standardizuje postupy na bázi "evidence-based medicine" (EBM). Velký rozvoj zaznamenávají nové postupy v léčbě dyskinezí botulotoxinem, ať už se jedná o distribuci lokální terapie, inovaci dávkovacích schémat nebo cílenou implikaci centrálního efektu léčby. Jakkoliv nelze oblast extrapyramidových onemocnění nazvat jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících odvětví neurologické terapie, je situace mnohem méně stacionární, než byla před deseti lety.

Léčba demencí klade důraz na komplexní péči a je založena na čtyřech vzájemně provázaných pilířích: psychosociální intervence (nefarmakologické přístupy a podpora pečovatelů), kognitiva (symptomatická farmakoterapie a ovlivnění průběhu nemoci), neuropsychiatrie (léčba behaviorálních a psychologických projevů demence) a paliativní péče (časná paliativní intervence; komplexní paliativní přístup v pokročilém stadiu demence). V článku jsou detailně popisovány jednotlivé terapeutické modality a je kladen důraz na interdisciplinární přístup a těsnou spolupráci s rodinnými příslušníky, a to již od okamžiku stanovení diagnózy.

Roztroušená skleróza (RS) je chronické zánětlivé autoimunitní a neurodegenerativní onemocnění centrálního nervového systému postihující zejména mladé dospělé. Terapie RS zaznamenala v posledních letech výrazný pokrok. Ocrelizumab je humanizovaná monoklonální protilátka působící selektivní depleci CD20+ B-lymfocytů. Lék prokázal účinnost v léčbě RS u relaps-remitentní i primárně progresivní formy. Adherence a perzistence mají v terapii RS nezastupitelnou roli. Adherence k léčbě zcela zásadně přispívá k dosažení optimálních výsledků terapie, zlepšení kvality života pacientů i snížení nákladů na zdravotní péči. V běžné klinické praxi je nutno adherenci neustále podporovat.

Hnisavé infekce centrálního nervového systému jsou život ohrožující onemocnění. Vyskytují se s poměrně nízkou incidencí, jejich význam však spočívá ve vysoké letalitě a častých trvalých následcích. Prognóza závisí na řadě faktorů, především na rychlosti stanovení diagnózy a zahájení správné kauzální a podpůrné léčby. Proto je nezbytné edukovat lékaře všech oborů o významu a přístupu k těmto infekcím. Hnisavá meningitida je infekce měkkých plen mozkových vyvolaná pyogenními bakteriemi. Navzdory poklesu incidence v posledních 20 letech i medicínskému pokroku zůstává pro svou vysokou smrtnost a trvalé následky nadále velkou výzvou pro lékaře i vědce.

Lymeská borrelióza je multisystémové onemocnění způsobené borreliemi ze sérokomplexu Borrelia burgdorferi sensu lato. Hlavním vektorem borrelií v Evropě je klíště Ixodes ricinus. Všechna stadia klíštěte (larva, nymfa a dospělec) mohou hrát roli v přenosu. Nejvíce neurotropní jsou dvě borrelie: B. garinii a B. bavariensis. Lymeská neuroborrelióza (LNB) je akutní postižení centrální a periferní nervové soustavy, které se vyvíjí za několik týdnů po sání klíštěte. Nemoc se projevuje jako bolestivá meningoradikuloneuritida u dospělých a meningoneuritida u dětí. Nejčastější kraniální neuritidou je jednostranná či oboustranná obrna lícního nervu. Vyšetření mozkomíšního moku vykazuje lymfocytární pleocytózu a prokazatelnou intratekální syntézu protilátek proti borreliím. V léčbě LNB jsou doporučena parenterální antibiotika.

Syndrom závislosti na alkoholu je v české populaci častý. Neurologové se s těmito pacienty setkávají při lůžkové i ambulantní péči. Jedním z častých zdravotních problémů u nich je výskyt epileptických záchvatů. I osoby závislé na alkoholu mohou mít některý typ epilepsie. Cílem přehledového článku je upřesnění, kdy se jedná o epileptické záchvaty akutní symptomatické a kdy o záchvaty, které jsou klinickou manifestací epilepsie jako chronického onemocnění, a jak k nim v léčbě přistupovat. Je zmíněna terapie odvykacího stavu a syndromu závislosti. Chronické podávání antiepileptik je u těchto pacientů indikováno v případě diagnostikované epilepsie a při léčbě syndromu závislosti. Po akutních symptomatických epileptických záchvatech nemá dlouhodobé podávání antiepileptik opodstatnění.

Léčba subkutánním inteferonem β-1a (IFN β-1a) snižuje u relaps-remitentní roztroušené sklerózy (RS) riziko klinické i radiologické progrese. Účinnost byla prokázána i ve fázi klinicky izolovaného syndromu. Dlouhodobá data o bezpečnosti IFN β-1a jsou příznivá včetně možnosti léčby v průběhu těhotenství a kojení. Adherenci pacientů k léčbě IFN β-1a zvyšuje užívání elektronického autoinjektoru. Registr ReMuS zajišťuje sběr dat o pacientech s RS v České republice již od roku 2013. Analýza dostupných dat umožňuje podrobnou charakteristiku pacientů léčených subkutánním IFN β-1a. K dispozici jsou informace o vývoji počtu pacientů, jejich fenotypu, těhotenství, práceschopnosti či postavení IFN β-1a v algoritmu léčby RS.

Pacienti s roztroušenou sklerózou mohou být v dnešní době léčeni humanizovanou monoklonální protilátkou ocrelizumabem. Tento lék byl doposud podáván parenterálně intravenózně v intervalu 3,5 hodiny. Jak víme z jiných oborů medicíny, zkrácení doby infuze může minimalizovat zátěž pacientů při léčbě a zkrátit dobu pobytu v infuzní místnosti, aniž by byla ohrožena bezpečnost pacientů, což je zvláště důležité ve světle současné pandemie covidu-19. Studie ENSEMBLE PLUS se zabývala bezpečností podání ocrelizumabu při zkrácení doby infuze na 2 hodiny. Tento článek zprostředkovává výsledky této studie.

Protilátky proti CGRP nebo jeho receptoru blokují vazodilatační účinek CGRP a jsou nejúčinnějšími antimigreniky současnosti. Receptory pro CGRP jsou přítomny v řadě tkání těla, včetně trávicího traktu. Přepokládá se, že CGRP se zde podílí na regulaci motility, sekrece, resorpce a prokrvení. Blokáda jeho působení může mít za následek řadu nežádoucích účinků. Byl např. zaznamenán vyšší výskyt obstipace po erenumabu (anti-CGRP). Hypoteticky tato léčiva mohou ovlivňovat také hojení ulcerací gastroduodena, průběh idiopatických střevních zánětů nebo rychlost vyprazdňování žaludku.

Siponimod je prvním lékem modifikujícím onemocnění v léčbě sekundárně progresivní roztroušené sklerózy (SP RS). Jeho účinnost byla prokázána ve studii EXPAND. Jedná se o perorální selektivní modulátor receptorů pro sfingosin-1-fosfát, konkrétně podtypů 1 a 5 (S1P1, S1P5). Vazbou na S1P1 receptory na lymfocytech inhibuje jejich výstup z lymfatických uzlin a omezuje tak jejich průnik do centrálního nervového systému (CNS). Přestupem přes hematoencefalickou bariéru ovlivňuje zánětlivé i neurodegenerativní procesy probíhající v CNS při SP RS. Formou kazuistiky prezentujeme, jaké možnosti léčby SP RS jsme doposud měli k dispozici a co nám a našim pacientům siponimod přináší.

Zobrazovací metody mozku mají zásadní klinický přínos nejen pro odhalení potenciálně léčitelných příčin nebo určení vaskulární etiologie demence, ale také pro diferenciální diagnostiku neurodegenerativních onemocnění, především Alzheimerovy nemoci (AN), frontotemporální demence (FTD) a demence s Lewyho tělísky (DLB), která se vyznačují odlišnými vzorci atrofie mozkové tkáně. Za tímto účelem byly vytvořeny vizuálních škály, které umožňují kvantifikovat míru atrofie jednotlivých oblastí mozku a představují tedy užitečný nástroj pro časnou a diferenciální diagnostiku neurodegenerativních onemocnění v klinické praxi. Tento článek shrnuje současné poznatky o diagnostice AN, FTD a DLB pomocí vizuálních škál a na jejich základě nabízí doporučení pro klinickou praxi.

Zobrazení pomocí metod nukleární medicíny u neurodegenerativních onemocnění umožňuje hodnotit funkční charakteristiky různých oblastí CNS. V diagnostice extrapyramidových onemocnění mají nezastupitelné místo DaT scan a MIBG, které jsou zaměřeny na diferenciální diagnostiku parkinsonismu. U kognitivních poruch má výjimečnou pozici zobrazení beta amyloidu pomocí PET. FDG PET má význam především ve výzkumu.

Léčba roztroušené sklerózy prodělává v posledních letech velký pokrok. S příchodem nových léčiv se nám rozšiřují terapeutické možnosti. Terapeutickým cílem zůstává stabilita choroby, která je v klinické praxi monitorována sledováním příznaků ataky nebo progrese onemocnění. Článek se zabývá novými daty týkajîcîmi se klinické aktivity a ovlivněnî progrese onemocněnî u pacientů léčených ocrelizumabem.

Schválení siponimodu jako prvního léku pro pacienty se sekundárně progresivní (SP) roztroušenou sklerózou (RS) v České republice znamená posun v terapii této formy RS. Nová léčebná možnost však s sebou přináší větší důraz na včasné určení přechodu z relaps-remitentní do sekundárně progresivní formy a u pacientů v sekundární progresi rozpoznání lépe léčebně ovlivnitelné aktivní formy. Jelikož neexistuje validovaný biomarker, který by relaps-remitentní (RS) a sekundárně progresivní formy od sebe rozlišil, a přechod v sekundární progresi je pozvolný děj, je důležité znát typický profil pacienta se SP formou. Cílem článku je přiblížit známé rizikové faktory rozvoje, příznaky a diagnostická kritéria, pomocné markery a prognostické skórovací systémy SP RS. Zároveň je naší snahou poskytnout stručné shrnutí současných léčebných možností pro tuto diagnózu.

V rámci projektu Hovory o zdraví, který poskytuje veřejně dostupné informace o tom, jak lidé prožívají různá onemocnění, jsme realizovali kvalitativní výzkum zkušeností rodičů dětí s epilepsií s onemocněním svého dítěte. Tento příspěvek seznamuje s jejich zkušenostmi v oblasti specializované zdravotní péče o děti s epilepsií. V obsahové analýze vycházíme z 32 hloubkových rozhovorů s rodiči dětí s epilepsií ve věku od 0 do 18 let realizovaných prostřednictvím metody DIPEx. Výsledky poukazují na to, že rodiče subjektivně hodnotí své zkušenosti se zdravotní péčí zejména na základě své zkušenosti s přístupem lékaře a zdravotního personálu (komunikace, lidskost, trpělivost) a na základě množství a typu lékařem poskytovaných informací, zejména na začátku léčby. Participanti hovořili také o problematice dostupnosti zdravotní péče z hlediska kapacity či fyzické vzdálenosti.

V patogenezi roztroušené sklerózy (RS) se uplatňují jak T lymfocyty, tak i B lymfocyty. Ocrelizumab je monoklonální protilátka zaměřená právě na B lymfocyty. Je indikován pro léčbu relabující remitentní RS (RRRS) i pro léčbu primárně progresivní RS (PPRS). Zatímco pro léčbu RRRS je několik možností imunomodulační terapie, u PPRS ještě donedávna neexistovala možnost ovlivnit její průběh imunomodulační léčbou. Ocrelizumab je v současné době v České republice jediným registrovaným léčivým přípravkem pro léčbu PPRS. Obecně je pacienty dobře tolerován s minimem nežádoucích účinků.

Siponimod je selektivní agonista podtypů S1P1 a S1P5 receptorů pro sfingosin-1 fosfát. Mechanismus jeho účinku je imunomodulační prostřednictvím zadržení lymfocytů v uzlinách a neuroprotektivní díky přímému působení na gliové a neuronální buňky CNS. V klinické studii EXPAND prokázal siponimod snížení rizika progrese neurologického deficitu, pokles frekvence relapsů, zlepšení kognitivního výkonu a výrazné snížení tvorby aktivních a nových ložisek na MR oproti placebu. Léčba siponimodem je hrazena dospělým pacientům s prokázanou progresí a klinickou nebo MR aktivitou v sekundárně progresivní fázi RS. Dávka siponimodu musí být redukována při snížené aktivitě enzymu CYP2C9.

Syfilis je chronické systémové onemocnění, které se projevuje pestrou škálou příznaků především na pohlavních orgánech, ale postiženy bývají i systémy kardiovaskulární, nervový, kožní nebo pohybový. K postižení centrální nervové soustavy může dojít kdykoliv během primárního, sekundárního nebo terciárního stadia syfilis. Časné formy neurosyfilis v současné době převažují, pozdní parenchymomatózní komplikace se vyskytují vzácně. Meningovaskulární syfilis se zpravidla manifestuje 5-7 let po primárním stadiu a představuje jednu z vzácných příčin cerebrovaskulárních onemocnění u mladších osob. V diagnostice má stěžejní význam nejen vyšetření mozku a mozkových tepen zobrazovacími metodami, ale také komplexní rozbor mozkomíšního moku. Základním lékem je benzylpenicilin. Prezentujeme případ 52letého muže s neurosyfilis, která se projevila akutní ischemickou cévní mozkovou příhodou ve vertebrobazilárním povodí při obliteraci bazilární tepny.

Cílem práce je prezentace méně známé průkopnické práce profesorky Natalie Petrovny Bechtěrevové z leningradského Institutu experimentální medicíny na poli léčby některých neurologických onemocnění (Parkinsonova choroba, fantomová bolest, dystonie) pomocí stimulace definovaných mozkových struktur (thalamická jádra, bazální ganglia) cestou dlouhodobě externalizovaných intracerebrálních elektrod. Mimo překvapivě dobrých trvalých výsledků je nutné zmínit i některá data, která nutí k úvaze o možnosti zneužití technik mozkové stimulace.

Pontocerebelární hypoplazie je skupina vzácných dědičných onemocnění, do současnosti bylo popsáno osm podtypů, přičemž pontocerebelární hypoplazie typ 1 a typ 2 jsou nejčastější. Klinicky se manifestují prenatálně nebo časně postnatálně psychomotorickou retardací, hypotonií či naopak spasticitou, u většiny pacientů je přítomna mikrocefalie a rozvíjí se epileptické záchvaty. Diagnostika je založena na genetickém vyšetření, kdy je známo několik kauzálních genů, a na vyšetření magnetickou rezonancí s typickým nálezem výrazné hypoplazie mozečku a různě intenzivně vyjádřené hypoplazie pontu. Prezentujeme kazuistiku dvou sester se zpomaleným psychomotorickým vývojem, kvadruspasticitou, těžkou mentální retardací a epileptickými paroxyzmy. Zobrazení MR u obou potvrdilo těžkou hypoplazii mozečku s menším postižením pontu.

Roztroušená skleróza (RS) představuje závažné autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému, které typicky postihuje mladé osoby v produktivním věku. Etiologie onemocnění není zcela přesně známa, nicméně negativní vliv nízké hladiny vitaminu D v séru na rozvoj i průběh onemocnění je dnes již nepochybný. Významný nedostatek vitaminu D se v naší zeměpisné šířce přitom týká zhruba dvou třetin populace. Článek shrnuje současné poznatky o vitaminu D ve vztahu k RS včetně doporučení k vhodné suplementaci tohoto vitaminu.

Muskuloskeletální (MSK) ultrazvuk slouží k zobrazení struktur muskuloskeletálního systému – svalů, šlach, kloubů, kostí, periferních nervů a cév. V posledních dvou dekádách roste množství publikací a studií, prokazujících využitelnost ultrazvuku v diagnostice různých neurologických chorob. Neméně důležitou oblastí, kde lze MSK ultrazvukovou diagnostiku uplatnit jsou intervenční výkony v neurologii – obstřiky periferních nervů, lokální nervové blokády, punkce cév, lumbální punkce, svalové biopsie. Ultrazvukové vyšetření je rychlou, široce dostupnou, relativně levnou, neinvazivní a pro pacienta pohodlnou vyšetřovací metodou použitelnou při diagnostice a diferenciální diagnostice muskuloskeletálního aparátu včetně periferních nervů. Navíc umožňuje také dynamické vyšetření tkání. Je to vhodná diagnostická metoda první volby.

Chronické bolesti v lumbosakrální oblasti s radikulární komponentou jsou často obtížně léčitelné. Úspěšnost léčby se zvyšuje při současném použití více léčebných modalit. Je-li bolest intenzivní, titrace opioidů k ověření opioid-senzitivity je indikovaná. Kombinace opioidů s gabapentinoidy bývá účinnější, jelikož těží ze vzájemné kombinace odlišných mechanizmů účinku. Individuální tolerabilita k těmto léčivům však podmiňuje náležité využití jejich dávkovacího spektra. Opioid tapentadol je molekulou s duálním efektem spočívajícím jak ve schopnosti aktivovat μ receptor, tak zároveň blokovat zpětnou resorbci noradrenalinu, a proto je dnes řazen do nové, tzv. MOR- -NRI třídy opioidních analgetik. Kombinace těchto dvou mechanizmů účinku vytváří předpoklad pro dosažení náležité analgezie i v případech chronických bolestí zad s radikulární složkou. Kazuistika pacientky s chronickými bolestmi zad s ischiasem a širokou intolerancí k do té doby použitým opioidům a antineuropatickým léčivům poukazuje na zlepšenou kontrolu bolesti po zahájení titrace tapentadolu.

Cestování do vzdálených zemí s sebou přináší četná rizika, včetně zdravotních. Kromě infekčních nemocí, alimentárních nákaz
a úrazů jsou jedním z hlavních zdravotních rizik komplikace, vzniklé na základě „konfliktního kontaktu“ s jedovatých živočichem
či jedovatými rostlinami. V první části našeho přehledu se zabýváme neurologickými komplikacemi stavů, které vzniknou při
kontaktu s jedem některého z jedovatých živočichů.

Chronická migréna je velmi častým neurologickým onemocněním, již prevalence v populaci a zdravotní omezení řadí na třetí
místo za cerebrovaskulární příhody a těsně za demence. Podle nejnovější Mezinárodní klasifikace bolestí hlavy (ICHD-3) je zařazena
jako samostatný podtyp migrény a je definována nejméně 15 dny s bolestí hlavy v měsíci, z nichž v 8 a více má charakter
migrény. Onemocnění je často farmakorezistentní a provázené terapeutickým nihilizmem. V současné době však může správná
diagnostika vést k novým možnostem terapie, jako jsou CGRP protilátky nebo neurostimulační metody.

Oběh i ventilace, tedy základní životní funkce, jsou zprostředkovány svaly. Myokard, převodní srdeční systém i příčně pruhované
dýchací svaly podléhají u myopatií výrazným změnám. V přehledu uvádíme myopatie, pro které je kardiorespirační nedostatečnost
typická, patofyziologický podtext těchto změn, jejich klinické projevy a možnost včasného záchytu a léčby.

Situace, kdy u pacienta s epilepsií přes zavedenou léčbu přetrvávají záchvaty, je nebezpečná, podle typu záchvatů i zdraví a život ohrožující. Nekompenzovaná epilepsie může progresivně zhoršovat strukturu i funkci mozku. Pacienti jsou vystaveni vyššímu riziku komorbidit, včetně úrazů a nehod, mortality a psychosociálních důsledků. Cílem léčby je pacient bez záchvatů. Pouze remise (pět let bez záchvatů) snižuje popsaná rizika na úroveň běžné populace. Úkolem neurologa u pacienta s přetrvávajícími záchvaty je revize dosud provedených vyšetření a zvolené léčby, naplánování dalšího postupu, se kterým je pacient a/nebo jeho zákonný zástupce seznámen. Dokumentace musí obsahovat pracovní rozvahu a plán postupného testování AE, event. jiných léčebných postupů. U pacienta s přetrvávajícími záchvaty musí být z dokumentace patrna snaha klasifikovat jejich typ, určit příčinu epilepsie a její typ, event. epileptický syndrom. Je třeba pátrat po známých komorbiditách, potvrdit je nebo vyloučit, protože jejich vzniku můžeme preventivními opatřeními zabránit. Potvrzené komorbidity je nutné léčit, v případě potřeby ve spolupráci se specialisty z jiných oborů a praktickým lékařem. Existují modely predikce farmakorezistence, které může klinik využít. Současná epileptologie je proaktivní a snaží se uchránit pacientům roky kvalitního života. Jedním z důležitých faktorů ve fungujícím terapeutickém vztahu neurolog/pacient s epilepsií je důvěra a naděje, že je stále co nabídnout.