Kladribin představuje novou možnost léčby roztroušené sklerózy (RS). Mechanizmus účinku je odvozen od pozorování deficitu enzymu adenosin deaminázy u těžkého kombinovaného imunodeficitu. Kladribin působí neúplnou depleci aktivovaných i klidových T- i B- lymfocytů s repopulací, která vytváří dlouhodobou změnu funkce imunitního systému včetně změny cytokinové produkce. Pokud efekt této indukční terapie srovnáme s alemtuzumabem, pozorujeme rozdíl v repopulaci B-lymfocytů, které se u pacientů léčených kladribinem nedostávají nad původní hodnoty jako u alemtuzumabu. To může vysvětlit nepřítomnost sekundárních autoimunit.

Perorální kladribin je nově registrován pro léčbu pacientů s relaps-remitentní roztroušenou sklerózou. Článek představuje výsledky
klinického hodnocení CLARITY a jeho extenze – účinnost perorálního kladribinu na klinické a radiologické ukazatele aktivity
onemocnění a dále údaje o bezpečnosti a snášenlivosti tohoto přípravku.

Roztroušená skleróza je chronické zánětlivé demyelinizační onemocnění postihující centrální nervový systém. Vzhledem k imunopatologickým
dějům uplatňujícím se v patogenezi roztroušené sklerózy a jejich vysoké aktivitě v počátku nemoci je kladen
důraz na časné zahájení léčby. Při nedostatečném nebo parciálním efektu léků první volby je nutno včas přistoupit k eskalaci
léčby. Optimalizace léčby významně snižuje riziko nevratné progrese onemocnění.

Diagnostika roztroušené sklerózy (RS) mimo jiné vyžaduje vyloučení jiných neurologických onemocnění, které mohou klinicky i radiologicky napodobovat RS. Příznaky typické pro první ataku RS jsou unilaterální optická neuritida, kmenové či mozečkové syndromy, parciální spinální léze. Pokud jsou přítomny atypické příznaky, tzv. red flags, musíme doplnit další testy k vyloučení jiného onemocnění. Prezentací tří kazuistik pacientů přicházejících do ambulance s podezřením na RS je v článku poukázáno na některé diagnózy napodobující RS. Kazuistiky ilustrují i důležitost mezioborové spolupráce neurologa zejména s očním lékařem. V článku je také upozorněno na důležitost včasné diagnostiky RS pro prognózu pacienta a jeho další terapeutické možnosti.

Bolesti hlavy z nadměrného užívání akutní analgetické medikace patří do skupiny chronických denních bolestí hlavy (CDH). Pokud vyloučíme některou ze závažných sekundárních bolestí hlavy, jako je mozkový nádor, cévní onemocnění mozku či jiná onemocnění podmíněná strukturální lézí centrálního nervového systému, může CDH vznikat u typických migreniků transformací, přechodem z epizodické do chronické migrény, nebo se může jednat o primární chronickou tenzní bolest hlavy a/nebo mohou bolesti hlavy vznikat až následkem nadměrného užívání léků (Medication overuse headache, MOH). V tomto případě jde primárně o interakci mezi excesivně užívanou akutní analgetickou medikací a predisponovaným typem pacienta. Je prokázané, že časté a pravidelné užívání analgetik-antipyretik, nesteroidních antirevmatik (NSA), ergotaminových přípravků, triptanů, opioidů nebo kombinace těchto léků, může vést k indukované bolesti hlavy, nikoliv k úlevě od bolesti. Řešením tohoto stavu je vynechání nadměrně užívaného přípravku, detoxifikace, nasazení adekvátní profylaxe i vhodné akutní léčby. Podmínkou úspěchu léčby je motivace pacienta a trvající dohled a zpětná vazba ze strany lékaře. Článek je vyjádřením názoru experta, který se problematikou zabývá v praxi a popisuje zkušenosti z pracoviště autora.

Idiopatické generalizované epilepsie (IGE) představují téměř 1/3 všech epilepsií. Jedná se o geneticky podmíněná onemocnění, u některých epileptických syndromů již byl rozpoznán určitý kauzální molekulárně-genetický defekt. Charakteristická je vazba jednotlivých epileptických syndromů na určitý věk. Klinický obraz je dán výskytem různých typů záchvatů (typické absence, myoklonické záchvaty, generalizované tonicko- klonické záchvaty nebo jejích kombinace) podle konkrétního epileptického syndromu. Pro IGE je diagnostický negativní MRI nález a charakteristický EEG obraz. Článek podává přehled o jednotlivých epileptických syndromech, jejich věkové vazbě, etiopatogenezi, klinickém obrazu, EEG nálezu, léčbě a prognóze. Rozdělení jednotlivých epileptických syndromů vychází z návrhu klasifikace epileptických syndromů z roku 2001.

Chronická zánětlivá demyelinizační polyradikuloneuropatie (CIDP) se vyznačuje relabujícím či progredujícím průběhem. Jedná se o autoimunitní polyradikuloneuropatii s aktivací buněčných i humorálních mechanizmů a primárním poškozením myelinové pochvy periferních nervů. Demyelinizační a remyelinizační změny lze prokázat při biopsii nervu, jejich ekvivalent pak pomocí neurofyziologického vyšetření. V klinickém nálezu je postižení motorických nervů distálně a proximálně, u typické formy na všech končetinách jsou poruchy senzitivních i autonomních nervů. Kromě nejčastější typické formy se vyskytuje celá řada forem CIDP. V léčbě se nejčastěji používají kortikoidy, pak intravenózně podané imunoglobuliny a pouze v omezené indikaci plazmaferéza. CIDP je léčitelná neuropatie, i když u značného podílu nemocných vede k výrazné invalidizaci.

Wernickeova encefalopatie je akutní syndrom způsobený deficitem thiaminu. Vyskytuje se zejména u alkoholiků, ale i v řadě dalších onemocnění. Typická triáda příznaků ataxie, oftalmoplegie a deliria se vyskytuje u menšiny pacientů, proto je třeba na toto onemocnění myslet i u neúplně vyvinuté symptomatiky. Onemocnění se léčí suplementací thiaminu.

Kryptogenní nově vzniklý refrakterní epileptický status (NORSE) byl popsán jak u dospělých, tak u dětí a jeho průběh bývá nepříznivý. V literatuře se setkáváme s řadou termínů, které tento syndrom popisují. Status může být spuštěn neidentifikovanou infekcí či imunologickými mechanizmy. Časné užití imunoterapie může onemocnění pozitivně ovlivnit a zlepšit kvalitu přežití.

Chronická zánětlivá (inflamatorní) demyelinizační polyneuropatie (CIDP) patří mezi chronické polyneuropatie dysimunitního (autoimunitního) původu. Patří mezi vzácná onemocnění: prevalence je uváděna v širokém rozmezí 0,8–8,9/100 000. Základním klinickým kritériem je progrese klinické symptomatiky po dobu delší než 2 měsíce. Motorické příznaky obvykle dominují nad senzitivními. Kromě typické formy CIDP, která tvoří asi 2/3 případů, patří do širokého klinického a diagnostického spektra i tzv. atypické formy, z nichž nejčastější je tzv. Lewisův-Sumnerův syndrom (asi 15 % případů) a senzitivní forma (asi 10 %). Diagnostika je založena na klinickém obraze a průběhu, elektrodiagnostických kritériích multifokální demyelinizační neuropatie a některých dalších laboratorních nálezech, zejména proteinocytologické disociaci v mozkomíšním moku, nálezu ztluštění spolu s enhancement gadolinia zejména v oblasti kořenů či plexů v magnetické rezonanci a klinické zlepšení po imunomodulační léčbě. Lékem první volby v rámci indukční léčby v úvodu onemocnění jsou kortikosteroidy nebo intravenózní imunoglobuliny, léčbou 2. volby v případě neúčinnosti léčby 1. volby nebo netolerovatelných vedlejších účinků je výměnná léčebná plazmaferéza. Jako adjuvantní léčba jsou používány některé imunomodulační léky, zejména azathioprin, cyklosporin, mykofenolát mofetil, cyklofosfamid a methotrexát.

Poruchy dýchání vázané na spánek (sleep related breathing disorders – SRBD ) jsou onemocnění, která jsou charakterizovaná noční hypoxémií a nekvalitním fragmentovaným spánkem. Hypoxémie vyvolává aktivaci sympatiku a následně vede ke vzniku kardiovaskulárních komplikací. Neléčený syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSAS) je rizikovým faktorem pro vznik obezity, hypertenze, diabetu, ischemické choroby srdeční, arytmií a také cévních mozkových příhod (CMP). SRBD mohou také vzniknout jako následek CMP. Následující článek bude pojednávat o epidemiologii, patofyziologii, diagnostice a léčbě SRBD ve vztahu k CMP. Zlepšení povědomí o vztahu SRBD a CMP by mělo vést ke zlepšení primární a sekundární prevence CMP a především ke zlepšení prognózy pacientů s CMP. V současné době je tato oblast součástí intenzivního výzkumu a čeká se na výsledky velkých multicentrických studií.

Lékařské povolání má prokazatelně více jak 2 500 let daná pravidla, jež určují přístup a chování k nemocným a trpícím. V minulém století však v období totalitních režimů došlo u mnoha lékařů – a to i velmi vzdělaných a vysoce postavených – k profesnímu selhání, jež se projevilo absencí dodržování staletých pravidel a podporou či dokonce aktivní účastí na zabíjení tzv. „rasově méněcenných“. I v současnosti musí lékař odolávat různým nástrahám, aby se nezpronevěřil svému poslání být tím, který nemocnému pomáhá svými znalostmi a empatií v jeho těžké životní situaci. Článek přináší některé méně známé či zapomenuté historické poznatky, zamýšlí se nad příčinami zmíněných profesních kolapsů a snaží se nalézt důvody, které vedly a rovněž i dnes vedou některé lékaře ke krokům, jež jsou pravým opakem požadovaných etických norem jejich povolání.

Roztroušená skleróza (RS) je chronické autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému s demyelinizací a neurodegenerací. Autoreaktivní lymfocyty prostupují hematoencefalickou bariérou a napadají nervový systém. Teriflunomid byl v roce 2013 v Evropské unii schválen k léčbě relabující-remitující formy RS. Léčebný efekt je dán především inhibicí de novo syntézy pyrimidinu v dělících se buňkách, což vede k redukci proliferace aktivovaných T- a B-lymfocytů, avšak ne k jejich usmrcení. Očkování pacientů s RS inaktivovanými vakcínami v průběhu léčby teriflunomidem je možné a vede k dostatečné imunitní odpovědi.

Fyzioterapie má dnes klíčovou úlohu v multidisciplinárním managementu funkčních poruch hybnosti (FPH). Přes rostoucí počet prací, které svědčí pro její účinnost, zatím chybí doporučení založená na důkazech, jaké techniky by měla zahrnovat. V tomto příspěvku uvádíme obecné postupy i specifické techniky fyzioterapie, které se v léčbě pacientů s FPH osvědčily na základě dosavadních studií a zkušeností předních pracovišť. Fyzioterapie se zaměřuje na práci s abnormální pozorností a abnormálními hybnými vzorci prostřednictvím edukace, přeučování hybných vzorců a samostatnou práci pacienta na režimových a dalších léčebných strategiích.

Neuropatická bolest patří mezi jedny z nejhůře léčitelných bolestivých stavů. Řada běžných analgetik je v její léčbě neúčinná. V terapii do popředí vstupují především léky ze skupin antikonvulziv, antidepresiv, opioidů se zvýšenou afinitou k neuropatické bolesti a poslední dobou i nové topické formy léčiv. Výskyt neuropatické bolesti se exponenciálně zvyšuje s věkem pacientů, zároveň se však i snižuje tolerance pacientů k antineuropatické léčbě. Velkým přínosem v léčbě neuropatické bolesti bylo vytvoření jednotných doporučených postupů EFNS, ze kterých následně vychází doporučení národní. Mezi nejčastější formy neuropatické bolesti patří polyneuropatie, neuralgie trojklaného nervu, postherpetické neuralgie, případně centrální neurogenní bolesti.

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je neurodegenerativní onemocnění, které se vyznačuje progresivním postižením horního i dolního motoneuronu. ALS má často fokální začátek a vyznačuje se širokou diferenciální diagnostikou zejména v počátečních stadiích onemocnění, kdy klinický i elektrofyziologický obraz není plně rozvinutý. Popisovaná kazuistika upozorňuje na možnost záměny počátečního stadia ALS s lumbální spinální stenózou, což vedlo i k neindikované operaci bederní páteře, dále také zdůrazňuje nutnost opatrného hodnocení degenerativních změn na páteři jako kauzální příčiny neurologických potíží.

Münchhausenova syndromu a Hashimotovy encefalopatie, kterou nazval „myxedematózním šílenstvím“. Stejně tak známé jsou však jeho časopisecké eseje, ve kterých se vyjadřoval ke vztahu lékař–pacient nebo ke zdravému medicínskému úsudku.

systémových onemocnění Kognitivní poruchy u systémových onemocnění pojiva jsou často zmiňovaným, ale málo definovaným příznakem těchto onemocnění. Únava a pocit nevýkonnosti při kognitivních činnostech popisované jako „myšlení v mlze” ("brain fog") jsou příznaky, které nemocným značně snižují kvalitu života a jsou pro nás kliniky hůře uchopitelné. Jsou těžko měřitelné a léčbou špatně ovlivnitelné, často je vnímáme jako subjektivní potíže, a proto vyžadují mezioborovou spolupráci. V našem sdělení budou zmíněny zejména kognitivní poruchy provázející systémový lupus erythematodes (SLE), v menší míře i revmatoidní artritidu (RA) a Sjögrenův syndrom.

Rozpoznání endokrinologického onemocnění jako příčiny pacientových kognitivních obtíží má zásadní význam, protože po adekvátní léčbě hormonální dysfunkce mohou neurologické komplikace odeznít. Snížená funkce štítné žlázy může způsobit kognitivní útlum, velmi podobný depresi, s velmi dobrým účinkem substituční léčby, což podtrhuje význam stanovení hladiny hormonů štítné žlázy ve screeningu demencí. Vzácnou léčitelnou příčinou rychle progredující demence může být Hashimotova encefalopatie. Psychiatrické a encefalopatické projevy jsou časté u hyperparatyreózy. Deficit estrogenů v menopauze je spojován s vyšším rizikem rozvoje Alzheimerovy nemoci, vhodnost preventivního podávání hormonální substituční terapie je však nadále sporná. Kognitivní projevy chronických onemocnění ledvin zahrnují především metabolickou encefalopatii; je důležité rozlišovat projevy onemocnění samotného a komplikace navozené dialýzou.

Uvádíme kazustiku nyní 50letého pacienta se systémovým onemocnění (Henoch-Schonleinova vaskulitida) od 13 let s následně, po letech vzniklou atypickou lokální bolestí hlavy, velmi obtížně terapeuticky ovlivnitelnou. Prokázali jsme terapeutický efekt pregabalinu, který stav pacienta na dlouhou dobu zlepšil.

Alemtuzumab (Lemtrada®) je humanizovaná monoklonální protilátka namířená proti molekule CD 52, která se nachází na povrchu imunitních buněk, zejména T a B lymfocytů. Po vazbě alemtuzumabu na lymfocyt dochází k cytolýze s následným vývojem generace nových lymfocytů, potenciálně bez autoagresivních znaků původní populace. Alemtuzumab je v České republice (ČR) v současné době schválen k léčbě vysoce aktivní relaps–remitentní roztroušené sklerózy (RR-RS). V této práci popisujeme dvě kazuistiky pacientů léčených alemtuzumabem na našem pracovišti. Demonstrujeme zde jak v klinických studiích popisovanou vysokou účinnost, tak možná rizika rozvoje závažných nežádoucích účinků vyplývajících z mechanizmu účinku tohoto preparátu.

Zobrazovací metody jsou nedílnou součástí diagnostiky u pacientů s hydrocefalem. Klíčovou zobrazovací modalitou je v této oblasti magnetická rezonance (MR), jejíž nejdůležitější úlohou je detekce či objasnění příčiny případné obstrukce komorového systému. Dalšími metodami, které lze použít pro diagnostiku hydrocefalu, jsou výpočetní tomografie a ultrasonografie v případě zobrazení mozku plodů a novorozenců. V této přehledové práci jsou diskutovány specifika, výhody a limitace těchto jednotlivých technik zobrazení a jejich pozice v diagnostickém algoritmu.

Chirurgická léčba je nutná u většiny dospělých pacientů s akutním nebo chronickým hydrocefalem. Hydrocefalus je možno řešit třemi typy operací: odstraněním příčiny případné blokády komorového systému (nejčastěji se jedná o odstranění nádoru), zkratovou operací a endoskopickým výkonem. Způsob operace je určen na základě radiologických vyšetření, v současné době pomocí magnetické rezonance. Nejčastěji prováděným zákrokem jsou zkratové operace, které jsou však zatíženy vysokým procentem pozdních komplikací. V posledním desetiletí došlo k rozšíření endoskopických operací, které jsou minimálně invazivní a nedochází při nich k implantaci cizorodého materiálu. I po operaci vyžaduje pacient pravidelné sledování neurochirurgem a neurologem.

Hydrocefalus u dětí je patofyziologický stav, který může negativně trvale ovlivnit vývoj dítěte. Nejčastější příčinou jeho vzniku jsou vrozené vady a intraventrikulární krvácení z nezralosti. Diagnostika a léčba se v některých ohledech liší od stejné situace u dospělých, což je dáno fyzickými parametry dítěte v době řešení a jeho následným růstem a vývojem. Pro negativní účinek ionizujícího záření na vyvíjející se mozek se snažíme vždy těchto diagnostických metod vyvarovat. Jako chirurgické řešení využíváme neuroendoskopické výkony u obstrukčního hydrocefalu a implantaci drenážního systému u hydrocefalu komunikujícího, případně kombinaci obou výkonů u hydrocefalu komplexního. Při včasné a adekvátní léčbě se pak dítě s hydrocefalem může vyvíjet zcela fyziologicky.

Friedrich Heinrich Lewy (1885–1950), objevitel tělísek, která jsou považována za patologický marker neurodegenerativních synukleinopatií, prožil pestrý život. Po službě v německé armádě za 1. světové války se stal profesorem neurologie a psychiatrie a vybudoval v Berlíně moderní neurovědní ústav. Musel však z Německa uprchnout před nacisty, usadil se ve Spojených státech, sloužil za 2. světové války v americké armádě a po válce se stal profesorem neuroanatomie a neuropatologie. Role jím objevených tělísek v patofyziologii parkinsonské neurodegenerace byla popsána až skoro půl století po jeho smrti.

Protonová MR spektroskopie umožňuje neinvazivní hodnocení metabolitů vyšetřované tkáně, poskytuje informaci o složení intrakraniálních lézí, zvyšuje specificitu strukturální magnetické rezonance a tudíž ovlivňuje léčbu pacientů a případná rozhodnutí o změně léčebné strategie, jako je tomu například u rozlišení poléčebných změn a recidivy vysokostupňových gliomů po komplexní onkologické léčbě. Biochemické změny intrakraniálních nádorů se mohou lišit v závislosti na histologii a stupni malignity. Výsledky spektroskopie lze využít v neuroonkologii v mnohých klinických indikacích. Při interpretaci těchto závěrů je nutné mít na paměti limitace spektroskopie a nutnost adekvátní zkušenosti provádějícího pracoviště.