V současné době je obecně kojení u žen, které užívají antiepileptika, doporučováno. A to bez ohledu na to, která antiepileptika žena užívá. Dítě je antiepileptikům vystaveno po celou dobu těhotenství transplacentárním přestupem, a to ve vyšších koncentracích. Kojení má jednoznačně větší pozitivní význam než rizika spojená s další expozicí antiepileptikům. Za potenciálně nebezpečné se považuje podávání etosuximidu, fenobarbitalu a primidonu, proto je zde potřebná pečlivá klinická kontrola kojeného dítěte spojená se stanovením hladin těchto antiepileptik v séru matky, dítěte a v mléce. Vyšší plazmatické hladiny u kojených dětí byly popsány také u lamotriginu, kde by mělo být postupováno obdobně.

S nárůstem počtu implantovaných systémů hluboké mozkové stimulace se objevují i sdělení, popisující komplikace s těmito systémy spojené. Z neurochirurgického hlediska zasluhují pozornost intrakraniální hemoragie, komplikace infekční a mechanické narušení systému. Sdělení popisuje dvě kazuistiky řešení lokálních komplikací systému DBS, jehož cílem je zachování integrity systému DBS. Vzhledem k nutnosti prolongovaných hospitalizací a nárůstu nákladů spojených s komplikacemi implantovaných systémů zdůrazňujeme nutnost celoživotního sledování u nemocných s implantáty, u nichž se očekává celoživotní funkčnost.

RBD je charakterizována abnormálním chováním během REM spánku, které je spojeno s výraznou snovou produkcí a způsobuje zranění nebo přerušování spánku. Při RBD je nedostatečná svalová atonie nebo záškuby a pohyby. Sny jsou většinou nepříjemné. RBD může být idiopatická anebo sekundární. Sekundární RBD souvisí nejčastěji s medikací nebo alkoholovým abstinenčním syndromem, či s neurologickými chorobami zejména s Parkinsonovou nemocí, demencí s Lewyho tělísky a multisystémovou atrofií.

Hluboká mozková stimulace subtalamického jádra je chirurgickou metodou léčby pozdních hybných komplikací Parkinsonovy nemoci. V posledních letech se zaměřuje pozornost na možné kognitivní a neuropsychiatrické efekty. V naší práci přinášíme přehled prací zaměřených na nemotorické efekty DBS STN. DBS STN je, při správné indikaci pacientů, bezpečnou a účinnou terapií pozdních hybných komplikací PN.

Juxtafacetární cysty bederní páteře jako příčina radikulární symptomatologie bývají diagnostikovány poměrně vzácně. Autoři retrospektivně vyhodnotili soubor 19 pacientů operovaných pro nález 20 symptomatických juxtafacetárních cyst od roku 2000 do současnosti. Nejčastějším příznakem byla radikulární bolest (15 nemocných), izolovaná nebo v kombinaci s lumbalgiemi, u 4 nemocných dominoval obraz spinální stenózy. Principem operační léčby byla dekomprese nervových struktur. U indikovaných nemocných byla provedena stabilizace segmentu. Všichni pacienti udávali v pooperačním průběhu zmírnění radikulárních bolesti. Úplné odeznění radikulárních algií bylo u 13 operovaných, kteří přiznávali občasné bolesti lumbosakrální páteře. Reziduální stupeň radikulárních algií a výraznější bolesti v oblasti lumbosakrální páteře jsme pozorovali u všech pacientů s prokázanou instabilitou a u pacientů s výraznějším předoperačním radikulárním postižením.

Diagnostika a léčba poranění centrálního nervového systému obsahuje mnoho nejistot (vlivem edému, jehož vývoj a rozsah nikdy nelze předem dost přesně odhadnout), podobně jako v hazardním pokeru. V mariáši jsou všechny karty ve hře, to znamená, že to není hra hazardní. Koreferát vyjadřuje, že poranění periferních nervů, podobně jako licitovaný mariáš, má svoje pevná jednoduchá pravidla. Je velkou výhodou, když je lékař zná. Samozřejmě pro názornost byla zmíněna jen některá pravidla.

Vážené kolegyně a kolegové, poslední den sjezdu se na vypůjčeném kole proháním Berlínem. Bicykl je ideální pro poznávání měst. Umožňuje zmapovat zajímavé ulice, celé čtvrti, rychle a přitom ne tak rychle, aby nám unikly detaily, atmosféra, život… Na kole jsem křižoval městy jako Paříž, Chicago, Kodaň, Boston, Helsinki, San Francisco, Vídeň, také Prahou. Některé radnice, a ve světě jich není málo, pochopily, že je lepší mít v ulicích více cyklistů a méně aut a zřídily funkční sítě cyklostezek. Jako v Berlíně nebo Vídni, na rozdíl od Brna nebo Prahy. V Brně jezdím na kole denně, do práce a z práce. Nedávno jsem se vracel večer ze společenské akce, jel jsem kolem skupinky mladíků, když jsem zaslechl „ty vole, kravaťák na kole“. Zatímco v Brně působím poněkud exoticky, v hlavním městě Německa je kravaťáků na kole plno.

Epileptické i neepileptické záchvaty jsou v dospívání častým problémemem. K aktivaci pravých epileptických záchvatů v dospívání přispívají jak vnitřní intrinsické faktory, jako je např. nepoměr estrogenů ku gestagenům, tak faktory zevní, mezi které lze mimo jiné řadit např. excesy v životosprávě, a to především nedostatek spánku a první zkušenosti s alkoholem. Psychosociální i neurovegetativní, respektive neurocirkulační instabilita se může podílet na vysokém výskytu neepileptických disociativních či migrenózních záchvatů.

Synkopy představují v adolescenci a mladším dospělém věku jednu z nejčastějších příčin recidivujících poruch vědomí. Jsou velmi často chybně diagnostikovány a léčeny jako epilepsie. Souhrnný článek se zaměřuje na dělení jednotlivých typů synkop, jejich diferenciální diagnostiku a základní principy terapie. Poukazuji na některé klíčové momenty v diferenciální diagnostice synkopy a epilepsie.

Stimulační technika v neurochirurgii vychází z možností stereotaktické techniky, technických parametrů implantabilních systémů, zobrazovacích technik a dobových patofyziologických a klinických poznatků o úloze potenciálních cílů elektrické stimulace. Jedná se o nejen o stimulaci subkortikálních struktur, ale i struktur mozečku a cerebrálního kortexu. Výhodou stimulační léčby je reverzibilní charakter elektrické stimulace, limitaci představují ekonomické faktory a mechanické komplikace implantovaných systémů. Perspektivu představuje vývoj responzibilních systémů, reagujících na zaznamenané epileptické výboje.

Východisko: test sémantické slovní produkce (kategorie zvířata) je jedním z neuropsychologických testů. Cílem naší studie bylo potvrdit hypotézu, že krátká verze testu (vyjmenujte co nejrychleji 12 zvířat) koreluje s minutovým testem. Metodika: vyšetřili jsme 32 dobrovolníků (průměrný věk 67 ± 8,5 let, průměrná délka vzdělání 16 ± 2,2 let, MMSE 29,5 ± 0,72) testem sémantické slovní produkce. Test byl nahrán, a poté jsme analyzovali 15 s intervaly a dobu nutnou na vyjmenování 12 zvířat. Výsledky: pokusné osoby vyjmenovaly během jedné minuty 25,75 ± 6,59 zvířat. Výkon významně klesal během každého 15 s intervalu. Průměrný čas k vyjmenování 12 zvířat byl 19,2 ± 15,4 s. Čas k vyjmenování 12 zvířat koreloval významně (r = - 0,712, p

v prvních červnových dnech proběhlo v Brně II. sympozium praktické neurologie. Po loňské první, jednodenní akci, jsme zkusili zahájit sympozium již odpoledne předchozího dne, a anketa na konci sympozia ukázala, že o tento model bude v budoucnu zájem. Tentokrát vás přišlo asi 250, měli jsme z toho čísla radost, doufám, že i vy z programu. Po prvním roce, kdy přednášeli členové redakční rady, jsme tentokrát zvolili prezentace autorů všech hlavních témat publikovaných v minulém roce. Myslím, že tuto formu uplatníme i v roce příštím. Na sympoziu jsme předali ceny čerstvým laureátům Pickovy ceny - Františkovi Cibulčíkovi z Bratislavy a Pavlu Chlebusovi z Brna - blahopřejeme! Snad budou ceny pobídkou dalším autorům, aby nám posílali své prakticky zaměřené práce.

anglický král Edvard I. si nechal vytesat na náhrobek slova Pactum serva – dodržuj smlouvu. O sedm set let později je jeho výzva přinejmenším stejně aktuální, jak tomu bylo na začátku čtrnáctého století. Dodržení dohody, psané a právně platné, není samozřejmostí, to vůbec nemluvím o dodržení daného slova. Čest – co to je? Kolik to vynáší?

Neurologická klinika v Hradci Králové již po třiatřicáté organizuje odborné setkání neurologů, které již před řadou let ztratilo charakter regionální akce a stalo se součástí plánu odborných neurologických aktivit České neurologické společnosti. Historicky poprvé jsou to 33. Šerclovy dny, které získaly prostor otisknout abstrakta přednášek v celostátním časopise Neurologie pro praxi, v minulosti vycházející formou Sborníku abstrakt s přiděleným ISBN. Protože mnohým našim kolegům není osobnost profesora MUDr. Miroslava Šercla, DrSc., známa, v souvislosti s publikovanými abstrakty bych rád představil odborníka, neurologa, v minulosti přednostu Neurologické kliniky v Hradci Králové, osobnost, jejíž odkaz se snažíme tradiční odbornou akcí uchovat. Univerzitní profesor, MUDr. Miroslav Šercl, DrSc., se narodil 14. února 1908 v Praze, kde absolvoval všechna svá studia. Po promoci v r. 1932 nastoupil na I. interní kliniku v Praze, kde se zařadil do neurologické skupiny univerzitního profesora MUDr. Kamila Hennera a na dvouleté údobí v letech 1937–1938 byl pověřen vedením neurologického oddělení vojenské nemocnice v Trnavě na Slovensku. Po návratu do Prahy, jako asistent na tehdy již konstituované Hennerově neurologické klinice, se v roce 1946 habilitoval pro obor neurologie a byl pověřen Ministerstvem školství vybudováním a vedením neurologické kliniky na založené Palackého Univerzitě v Olomouci. Následně pak byl ve svých 38 letech jmenován univerzitním profesorem. V Olomouci vybudoval od základu novou neurologickou kliniku, potom postupně vybudoval i v blízkém městě Šternberk léčebné neurologické oddělení a v lázních Velké Losiny rehabilitační ústav pro léčbu následků dětské obrny. V r. 1951 byl jmenován přednostou neurologické kliniky Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové, která byla zřízena při tamní lékařské fakultě. Prof. MUDr. Miroslav Šercl, DrSc., byl postaven před úkol zajistit vysokou úroveň vojenské neurologie v celostátním měřítku a dále zvýšit úroveň a rozsah neurologické služby pro civilní obyvatelstvo královéhradeckého kraje. Byly zřízeny laboratoře neuroradiologická a EMG a po zrušení Vojenské lékařské akademie v r. 1958 zůstal na obnovené lékařské fakultě Univerzity Karlovy nadále jako vedoucí katedry a přednosta neurologické kliniky. Z klinické neurologie postupně byly vyčleněny dětská neurologie a průmyslová neurologie, při ambulanci byla od r. 1966 zřízena poradna pro bolesti hlavy. Profesor Šercl byl vynikajícím klinikem, vědcem a pedagogem, vychoval vlastní neurologickou školu s řadou odborníků, primářů, kandidátů věd a docentů. Vědecká činnost dosahující počtu 150 položek, jak v přednáškách, tak i v publikacích včetně monografií se zaměřila na obtížné, málo probádané problémy, ať již to byly vlivy pracovního prostředí na nervový systém, sportovní neurotraumatologie, neuroinfekce, demyelinizační onemocnění, amyotrofická laterální skleróza, klinické výzkumy nových léků. Univerzitní profesor, MUDr. Miroslav Šercl, DrSc., zemřel před třatřiceti lety – dne 14. září 1972 v Hradci Králové, byl člověk činorodý, pilný, neokázalý, nebojácný, rovný, vedoucí své podřízené osobním příkladem. K uctění jeho trvalé památky pořádá Neurologická klinika FN v Hradci Králové každoročně - od r. 1973 - vědecké zasedání „Šerclovy dny“, v roce 2005 již

Hnisavé meningitidy nejmladších věkových skupin se odlišují proti dospělému věku nejen spektrem původců infekcí, ale též  klinickým obrazem a komplikacemi. Přitom právě ve věkové skupině novorozenců a kojenců dosahují meningitidy nejvyšší specifickou morbiditu i mortalitu. Incidence hnisavých meningitid u dětí se mění v posledních letech dostupností vakcinace proti nejběžnějším patogenům.

V počátečním stadiu Parkinsonovy nemoci je zásadní především zvolit okamžik, kdy je medikamentózní terapie zahájena. Mělo by tak být učiněno ve chvíli, kdy projevy nemoci významněji omezují běžné denní aktivity pacienta. Následně je pak třeba zvolit některý z několika druhů preparátů, které jsou pro léčbu tohoto stadia Parkinsonovy nemoci dostupné. V zásadě je vždy vhodné začít léčbu inhibitory MAO-B nebo antiglutamátergními preparáty. Je-li symptomatologie výraznější, je nezbytná dopaminergní terapie. Konsenzus z posledních let, podpořený výsledky klinických studií, je ten, že v takovém případě by léčba měla být zahájena preparátem ze skupiny agonistů dopaminu.

Kognitivní poruchy i deprese jsou u pacientů s cévním onemocněním mozku relativně časté a významným způsobem negativně ovlivňují jejich kvalitu života. Přesto často zůstávají nerozpoznány a neléčeny. Autoři předkládají stručný přehled týkající se výskytu, etiopatogenezy, diagnostiky a léčby těchto poruch.

Pervazívní vývojové poruchy či autistické spektrum (kontinuum) jsou vícečetné asociované poruchy ve třech základních behaviorálně kognitivních okruzích. V sociálních interakcích, verbální a neverbální komunikaci a v omezeném a repetitivním chování a zájmech. Prevalence poruchy je 1 případ na 500–1000 dětí. Jedná se o vrozenou celoživotní neurovývojovou poruchu s obvykle plíživým počátkem v dětství do 36 měsíců. Asi v 30–40 % se porucha projeví vývojovým regresem v 18–24 měsících života. Přibližně v 40 % je autismus asociován s epilepsií či epileptiformní abnormitou v EEG, v 70 % s psychomotorickou retardací i symptomy dalších neurovývojových poruch (ADHD syndromu, vývojových poruch učení, vývojové dysfázie). Farmakologické intervence mohou zlepšit některé symptomy autismu, nutností zůstává včasné zahájení kognitivně behaviorální terapie a speciálně pedagogické vedení dítěte i celé jeho rodiny často s podporou psychoterapie. Důležitá je včasná diagnostika poruchy.

Roztroušená skleróza mozkomíšní (RS) je nejčastějším onemocněním CNS s autoimunitními patogenetickými mechanismy u mladých dospělých. Dlouhou dobu byl zájem odborníků soustředěn z velké části na neurologické příznaky, které RS způsobuje. Toto onemocnění je však doprovázeno celou řadou psychiatrických poruch postihujících oblast kognice, afektů i osobnosti. Tyto poruchy mohou být primární či sekundární povahy a mohou odrážet neurologické poškození nebo funkční stres spojený s chronickým, invalidizujícím onemocněním. Mnohdy zůstávají diagnosticky i terapeuticky nedoceněny, přestože zásadním způsobem mění kvalitu života pacientů s RS.

Roli neurologa v diagnostice, léčbě a rehabilitaci osob trpících inkontinencí moči (UI), jež je závažným zdravotním a psychosociálním problémem, vyžadujícím komplexní mezioborový přístup, nebyla věnována donedávna odpovídající pozornost. UI je často nepřesně diagnostikována a neúčinně léčena. Kvalita života pacientů s UI i jejich rodin trpí též přímými i nepřímými ekonomickými důsledky UI. Význam komplexní a dostupné péče o osoby s UI roste zejména ve státech s rychle stárnoucí populací, které nezřídka podceňují závažnost UI v kontextu zdravotní péče, což souvisí i s chyběním epidemiologických dat. V ČR provedla agentura STEM/MARK v r. 2003 šetření u 2447 respondentů starších 15 let zaměřené na UI. 36 % respondentů uvedlo občasnou UI. Trvalou UI přiznalo 16 % osob, přičemž přes 50 % osob s různě závažnou UI nevyhledalo pomoc lékaře. UI delší než 2 roky obtěžovala přes 50 % jedinců. Pouze u 25 % osob bylo trvání UI kratší 12 měsíců. Šetření potvrdilo, že při nejistotě o závažnosti UI se pacienti radí nejprve s rodinou a přáteli. Následuje lékař a web. Lékařem prvého kontaktu v péči o pacienty s UI je praktický lékař, který ovlivňuje významně kvalitu péče o pacienty s UI. Důležité místo v péči o osoby s UI náleží vedle urologů a gynekologů i neurologům, jimž je sdělení, přinášející přehled epidemiologických dat, klinických i neurofyziologických metod (EMG, SSEP, MEP), zejména určeno. S ohledem na neurologickou praxi se zabývá diferenciální diagnostikou stresové, urgentní, smíšené, přechodné nebo symptomatické UI, diagnostikou postižení svalů pánevního dna a stručně i erektilní dysfunkcí a inkontinencí stolice. Je zdůrazněn přínos komunikace o všech aspektech UI, která je podmínkou dobré spolupráce osob s UI s lékaři a zdravotními sestrami, značně ovlivňuje volbu účinné a přiměřeně nákladné léčby UI včetně kompenzačních pomůcek. Jsou diskutovány možnosti konzervativní léčby, která využívá farmakoterapie a inkontinenčních pomůcek, rehabilitace, fyzioterapie a je účinnější při léčbě stresové UI zejména na počátku onemocnění. Při selhání konzervativní léčby je indikována operace, v posledních letech též jsou využívány stimulační metody a elektronické implantáty.

Souhrn: Článek podává stručný přehled o patofyziologických mechanizmech periferních neuropatických bolestí, seznamuje s jejich klinickými charakteristikami a dále se zásadami racionální analgetické farmakoterapie, založené na znalosti mechanizmů tohoto typu bolesti.

Okluze mozkové tepny je nejčastější příčinou mozkového infarktu. Reperfúze mozku je u těchto pacientů nejúčinnější známou terapií. Po zavedení systémové trombolýzy do běžné lékařské praxe se mimo dalších farmakologických metod začínají testovat také mechanické metody rekanalizace mozkové tepny. Autoři v článku podávají souhrnný pohled jednotlivých metod jako je použití Merci retrieveru, jiných typů endovaskulárních katetrů, katetrů s laserem či ultrazvukem, primární intrakraniální angioplastiky, sonotrombolýzy a akutní desobliterace karotidy. Metody mechanické rekanalizace mozkové tepny jsou nadějnou možností terapie mozkového infarktu. Avšak výzkum je v současnosti u většiny těchto metod v 1. nebo 2. fázi klinického testování. Přes optimistické výsledky v úspěšnosti rekanalizace tepny, je nutné na potvrzení prospěchu pro pacienty vyčkat výsledků z velkých randomizovaných studií.

Lamotrigin se stal lékem první volby v léčbě epilepsie. Jako každé antiepileptikum má jeho použití své výhody i nevýhody. Mezi hlavní výhody patří velmi dobrá dlouhodobá tolerance s nízkým rizikem nepříznivého ovlivnění kognitivních schopností a příznivý profil z hlediska teratogenicity. Nevýhodami jsou kromě jeho relativně vyšší ceny při porovnání s ostatními antiepileptiky první volby zejména záludné farmakokinetické interakce. Lamotrigin je tak na jedné straně bezesporu antiepileptikem obohacujícím současné spektrum léků první volby – karbamazepin a valproát, na druhé straně není pro používání lékem jednoduchým a vyžaduje od předepisujícího lékaře nadstandardní znalosti o jeho možném ovlivnění ostatními látkami jak exogenními, tak endogenními.

Hlavním tématem 34. Šerclových dnů, které se uskutečnily ve dnech 20.–21. října 2006 v Harrachově, byla problematika periferního nervového systému. K tomuto tématu zazněly celkem 3 vyžádané postgraduální přednášky doc. E. Ehlera, dr. P. Seemana a dr. J. Krause (abstrakta č. 1, č. 2 a 3 nebyla dodána). Velmi zajímavá byla sdělení neurochirurgů, mezi nimiž zaujala přednáška prof. R. Malce (abtrakt č. 10) o historickém vývoji chirurgie periferních nervů, doplněná originálními skicami autora jednotlivých chirurgických postupů. Ve druhé části odborného programu, který nebyl tématicky limitován, zazněly další přednášky, které by bylo možno označit za postgraduální, zejména přednášky dr. A. Zumrové (abstrakt č. 18) a doc. J. Náhlovského (abstract č. 15). Na 34. Šerclových dnech bylo předneseno celkem 23 přednášek, z nich 21 je prezentováno formou abstraktu. Abstrakta nebyla upravována, za obsahovou stránku zodpovídají autoři a jsou řazena podle pořadí v odborném programu.

Poruchy dýchání u akutních neurologických onemocnění stojí v popředí denní praxe neurointenzivistů. Funkce respiračního systému bývá často výrazně porušena a podílí se spolu s ostatními faktory na zvýšené morbiditě a mortalitě pacientů. Včasná diagnóza a léčba vyvíjející se ventilační či respirační insuficience je pro výsledný stav nemocného klíčová. Uvádíme nejčastější poruchy ventilace, se kterými se v praxi u neurologicky nemocných setkáváme. Nezabýváme se podrobněji speciální problematikou, jako je umělá plicní ventilace (UPV), a jejími specifiky v neurointenzivní péči.

Evokované potenciály patří mezi objektivní funkční metody, které se v intenzivní medicíně používají ke stanovení časné prognózy u pacientů v hlubokém kómatu, kdy doplňují klinické vyšetření a morfologické metody. Důležité je rozhodnout, zda bude vývoj příznivý, nebo bude možné očekávat deterioraci s přechodem do vegetativního stavu nebo k mozkové smrti. Nejčastěji se používají somatosensorické evokované potenciály u posthypoxických postižení mozku a u zavřených mozkových poranění. Špatným prognostickým ukazatelem je oboustranná absence kortikálních komponent SEP. SEP a BAEP lze použít jako pomocné vyšetření k diagnostice smrti mozku. Návrat vigility predikují i endogenní evokované potenciály.