Autoři ve svém článku shrnují možnosti chirurgické léčby syndromu karpálního tunelu. Hodnotí výhody i nevýhody u 4 různých technik (klasická technika, endoskopická uniportální technika, technika dvojité incise – twin incision technique, technika radiálního řezu - flexor carpi radialis approach). Autoři preferují na základě svých zkušeností u lehčích a středně těžkých syndromů karpálního tunelu techniky alternativní, především pak techniku endoskopickou. Klasickou techniku naopak využívají především u těžších postižení a u reoperací.

Mozková žilní trombóza (MŽT) je vzácné onemocnění s pestrou klinickou manifestací. Postihuje relativně často pacienty v mladém věku. Na základě čtyř kazuistik jsou zdůrazněny některé jevy a úskalí spojené s rozpoznáním MŽT. Mladík s nezvyklou bolestí hlavy připomínající migrenózní záchvat, muž ve středním věku po epileptickém primozáchvatu s hemoragickým ložiskem na CT mozku, mladá dívka s postupně narůstající dezorientací – u všech těchto pacientů byla diagnostikována MŽT. CT a zejména MR mozku významně přispívají k rozpoznání, a tím k časnému zahájení účinné léčby. Nezbytnou součástí péče o pacienta je pátrání po příčině trombózy a následné určení délky a způsobu léčby v chronickém stadiu onemocnění.

Časné posttraumatické subarachnoideální krvácení na podkladě dissekujících aneuryzmat u tří dětí, Význam elektrofyziologických abnormit bráničního nervu u syndromu Guillain-Barré, V časném stadiu roztroušené sklerózy je poškožení axonů ireverzibilní a je nezávislé na krátkodobém rozvoji nemoci,Recidiva iktu a kardiální rizika po prvé ischemické cévní mozkové příhodě, Trombolytická léčba akutního ischemického iktu v průběhu těhotenství, Klinicky izolované syndromy. Nový test na oligoklonální pásy přesně předpovídá konverzi na roztroušenou sklerózu

Amyotrofická laterální skleróza, nemoc motoneuronu, je degenerativní onemocnění s progresivním zánikem motoneuronů předních rohů míšních, kortexu, jader motorických hlavových nervů v bulbární oblasti a degenerací motorické kortikospinální dráhy. Vyskytuje se převážně ve formě sporadické, v 5–10 % jako familiární dědičná forma. Typickým obrazem je smíšené postižení centrálního i periferního motoneuronu (svalové atrofie, fascikulace, současně zvýšené šlachookosticové reflexy a spastické jevy) a neporušená citlivost. V článku jsou shrnuty hlavní uvažované patogenetické mechanizmy, klinické projevy, diagnostická kritéria včetně elektrodiagnostiky, diferenciální diagnóza a terapie.

Spinální svalové atrofie (SMA) jsou způsobené degenerací alfa-motoneuronů v předních rozích míšních. Typy I až III se liší mírou postižení. Nejtěžší u typu I (m. Werdnig-Hoffmann) zkracuje délku života. Diagnostice pomáhá elektromyografické a molekulárně genetické vyšetření, které diagnózu v našem centru potvrdilo u 115 osob. Symptomatická léčba spočívá v rehabilitaci, časné léčbě komplikací. Významnou úlohu má prenatální diagnostika a genetické poradenství. V současnosti neexistuje možnost vyléčení této nemoci. Nicméně značný pokrok v porozumění genetice a molekulární biologii SMA vede současný výzkum na cestu k nálezu účinné léčby.

Hereditární spastické paraparézy (HSP) jsou heterogenní skupinou dědičných neurodegenerativních onemocnění. Hlavním klinickým příznakem je progredující spasticita dolních končetin. Dědičnost je většinou autozomálně dominantní, avšak byly popsány i rodiny s hereditou autozomálně recesivní či vázanou na X chromozom. Existují formy nekomplikované či čisté, které se projevují pouze spinálním postižením nebo formy komplikované, které jsou asociovány s dalšími příznaky jako je např. ataxie, mentální retardace, demence, extrapyramidové poruchy, zrakové či sluchové poruchy, ichtyóza. HSP bývá též uváděna pod názvem familiární spastická paraparéza nebo Strümpell-(Erb)-Lorrainův syndrom.

Myoklonus je krátký, úderný mimovolní pohyb, způsobený svalovou kontrakcí (pozitivní myoklonus) nebo inhibicí (negativní myoklonus). Vyskytuje se fyziologicky nebo v rámci různých neurologických onemocnění, vzácněji jako samostatná nozologická jednotka (esenciální myoklonus). Diagnostika myoklonu je založena především na klinickém neurologickém vyšetření, neurofyziologických vyšetřeních a pomocných zobrazovacích metodách. Terapeuticky se užívá celá řada léků ovlivňujících neurotransmiterové systémy, jejichž postižení se předpokládá v patofyziologii myoklonu.

Dýchání je základní vitální funkce nezbytná pro život. Poruchy dýchání provázejí nejen onemocnění dýchacího systému, ale také některá neurologická onemocnění. U takto nemocných je důležitá včasná diagnostika poruch dýchání. Tyto poruchy mohou být provázeny oslabením inspiračních i exspiračních svalů, změnou dechových pohybů, dušností, limitací pohybové aktivity a tím také omezením denních činností. Pokud nejsou tyto poruchy včas diagnostikovány, může docházet k akutní nebo chronické respirační insuficienci. Cílem tohoto článku je podat informace o možných poruchách dýchání u onemocnění spojených s postižením centrálního a periferního nervového systému a u svalových onemocnění.

letošní sjezd Human Brain Mapping se konal ve Florencii. Zvláštní konfrontace nejmodernějšího, co v neurovědách máme, s uměřenou krásou klasické renesenace. Stovky posterů a přednášek zobrazovaly mozkovou aktivitu, když se hýbeme, cítíme, počítáme, čteme, píšeme (autor těchto řádků), ale i milujeme, nenávidíme, ošklivíme si, koukáme na kovbojku, přemýšlíme o čem přemýšlejí jiní, nic neděláme. To vše a mnohé jiné s velkou dávkou matematiky, fyziky, statistiky a představivosti, resp. přijímáním nepředstavitelného (v rámci individuálních schopností a matematického vzdělání). Exploze abstraktního myšlení, umožněna novými technickými prostředky (fMRI a další MR techniky), trochu móda, ale zejména optimistické vyhlídky. To vše spojeno s přílivem peněz na vědu v Evropě a samozřejmě v zámoří. Žádné kravaty, bujné kštice, zájem, nadšení.

Hlavní téma Neurologie pro praxi je tentokrát věnováno psychiatrické problematice u neurologických onemocnění. Samozřejmě obsahově by vydalo na několik hlavních témat, protože téměř každé­ neurologické onemocnění má i svůj psychiatrický aspekt. Měla jsem tedy možnost vybrat jen několik málo­ „ukázek“ z tohoto velmi širokého, pestrého a zajímavého pole, přičemž jsem se snažila o zařazení kapitol, které se v Neurologii pro praxi ještě neobjevily nebo nebyly pojednány z tohoto pohledu. Možná čtenáře zarazí fakt, že je zahrnuta i sexuální problematika nebo autismus u dětí. Záleží samozřejmě na tom, kam až posuneme hranice jednotlivých specializací a kde je naopak postavíme jako dělítka mezi­ jednotlivé obory. V současné době na různých fórech zaznívají diskuze a polemiky nad tím, co patří neurologii, co psychiatrii, jak erudovat lékaře v sousedním oboru atd. Zatím se alespoň v České republice nedospělo k žádnému jasnému konsenzu, avšak minimálně fakt, že všechny následující články­ o psychiatrických projevech jsou napsány právě neurology, je samo o sobě pozitivním znamením.

Frontotemporální lobární degenerace (FTLD) jsou po Alzheimerově nemoci a demenci s Lewyho tělísky třetí nejčastější příčinou demence neurodegenerativního původu. Onemocnění začíná obvykle před 65. rokem věku. Z klinického hlediska lze hovořit o 3 hlavních formách: frontální, nověji a přesněji behaviorálně-dysexekutivní varianta FTLD (frontotemporální demence v užším slova smyslu), non-fluentní progresivní afázie a sémantická demence. Strukturální zobrazovaní metody (CT, MRI) mohou prokázat atrofii frontálních laloků a přední části temporálního laloku a amygdaly, v některých případech s výraznou asymetrií. Funkční zobrazovací techniky (SPECT, PET) odhalí hypometabolismus frontálních a temporálních laloků. Z hlediska patologického se jedná o tauopatie, ubiquitinopatie nebo o demence bez specifického histologického obrazu. Pro diagnostiku pravděpodobné FTLD je nutno použít publikovaná klinická diagnostická kritéria. Léčba behaviorálních projevů preparáty působícími na serotoninergní systém (SSRI, trazodon) má své opodstatnění vzhledem k nalézanému serotoninergnímu deficitu, avšak doposud nemáme dostatečné množství důkazů o efektivitě této nebo jiné léčby.

Opioidní terapie chronické bolesti nenádorového původu je stále ve větší oblibě. Nejvhodnější jsou formy opioidů, které udrží dostatečně dlouho účinnou hladinu. Běžně dostupné jsou perorální formy opioidů s postupným uvolňováním účinné látky. Jejich doba působení je většinou 12 hodin, u některých forem i 24 hodin. Transdermální formy jsou relativně nový způsob použití opioidů a oproti perorálnímu podání mají výhodu v držení hladiny až 72 hodin. Transport přes kůži vyžaduje, aby byly splněny určité podmínky a těmto podmínkám vyhovuje fentanyl a buprenorfin. Klinické použití obou léčivých přípravků bylo ověřeno v mnoha studiích, kde byly také popsány nežádoucí účinky, které se během léčby objevily. Volbu nejvhodnějšího opioidu určují jeho vlastnosti, charakter bolesti a individuální vnímavost pacienta. V poslední době čím dál častěji hraje ve výběru roli i ekonomická efektivnost.

Průmyslová neurologie a neurotoxikologie, jako podobor samotné neurologie, má v našich podmínkách již čtyřicetiletou tradici. Sekce byla ustavena v roce 1965 pod patronací profesorů Hennera a Teisingera s cílem sdružit neurologické konsiliáře oddělení a klinik nemocí z povolání.

V letech 1994–2004 bylo v České republice hlášeno celkem 5690 neurologických profesionálních onemocnění, což představovalo 25,4 % všech profesionálních onemocnění hlášených v tomto období. Nejvíce neurologických onemocnění bylo zjištěno v roce 1997 (celkem 695 případů), nejméně v roce 2003 (celkem 341 případů). Nejčastějším vyvolavatelem neurologických onemocnění byly vibrace přenášené na horní končetiny (49,2 % případů) a dlouhodobá nadměrná jednostranná zátěž končetin (48,6 % případů). Infekční nemoci a chemické látky vyvolaly postižení nervového systému méně často (2,1 % a 0,1 % případů). Nejčastěji hlášeným neurologickým onemocněním byl syndrom karpálního tunelu (celkem 5053, tj. 88,8 % případů). Neurologická profesionální onemocnění hlášená v České republice v letech 1994–2004 jsou dále analyzovány podle pohlaví, diagnóz, profesí, věku a délky expozice. Závěrem se konstatuje mírně klesající trend v počtu hlášených neurologických profesionálních onemocnění a rozebírají se jeho příčiny.

Hlavní problém neurotoxicity rtuti v současné době nepředstavuje expozice vysokým koncentracím rtuti, ale spíše dlouhodobá expozice nízkým koncentracím této látky z životního prostředí. K nejdůležitějším zdrojům této expozice patří (1) páry rtuti ze zubního amalgámu, (2) metylrtuť z ryb a (3) thiomersal z vakcín. Zvláštností této situace je, že všechna zmíněná tři užití mají svůj dobrý důvod a znamenají i zdravotní přínos. Jejich omezení by sice snížilo expozici rtuti, ale mohlo by být spojeno se zdravotními riziky závažnějšími než představuje potenciální riziko rtuti. Proto je potřeba uvážlivě vyvažovat poměr RIZIKA A PŘÍNOSU zamýšlených preventivních opatření.

Otevřená a korektní komunikace s pacienty trpícími inkontinencí moči (UI) je důležitou podmínkou při rozhodování o volbě léčebného postupu při UI. Je významná pro motivaci pacienta k dobré spolupráci při konzervativní léčbě, založené na kombinaci farmakoterapie a inkontinenčních pomůcek, významný je přínos rehabilitace a fyzioterapie. Úspěch fyzioterapie, využívající i Kegelovo cvičení, které je zaměřeno zejména na posílení msc. levator ani a zlepšuje činnost svalů pánevního dna při léčbě stresové inkontinence moči (SUI), je závislý na dobré komunikaci a dostatečné motivaci pacienta s UI. Při neúspěchu konzervativní léčby se zvažuje indikovanost operace. Je zmíněna i možnost využít stimulačních metod a ojediněle pak i elektronických implantátů. Stručně jsou shrnuty zásady farmakoterapie UI, jsou uvedeny základní typy operací prováděných při UI. Je poukázáno na celospolečenské náklady související s léčbou, diagnostikou a komplexní péčí o osoby trpící UI.

Ačkoli se obvyklá účinná dávka valproátu pohybuje v širokém rozmezí mezi 500–2500 mg/den, v klinické praxi je mnoho pacientů kompenzováno na dávkách do 1000 mg/den, zejména těch trpících generalizovanými záchvaty. Z provedeného dotazníkového průzkumu vyplývá, že 1000 mg/den je i průměrná dávka valproátu používaná v ČR při léčbě pacientů se záchvaty parciálními a/nebo sekundárně generalizovanými. Data dostupná v současné době z těhotenských registrů naznačují, že riziko teratogenního vlivu valproátu je na dávce závislé a významně se zvyšuje při použití denních dávek nad 1000–1100 mg/den.

Autoři prezentují roční otevřené sledování účinnosti a snášenlivosti galantaminu v léčbě Alzheimerovy nemoci u ambulantních pacientů. Hodnoceny byly kognitivní funkce, aktivity denního života a výskyt vedlejších účinků. Do sledování bylo zařazeno 27 pacientů (20 žen, 7 mužů), 13 pacientů bylo ve věku 74 let a méně, 14 nemocných bylo ve věku vyšším než 74 let. Roční sledování dokončilo 20 nemocných půlroční sledování všech 27 nemocných. Důvodem vyřazení byla ve všech případech progrese onemocnění spojená s následnou s dlouhodobou hospitalizací, nikoliv vedlejší účinky. Autoři dále rozlišují a popisují skupinu respondentů a non-respondentů, vyjadřují se k možnosti predikace účinnosti léčby. Sledování prokázalo dobrou účinnost a snášenlivost v léčbě galantaminem.

Onemocnění pohybového aparátu jsou častá profesionální onemocnění. Tato onemocnění řadíme dle platného Seznamu nemocí z povolání (nařízení vlády č. 290/1995 Sb.) do kapitoly II mezi onemocnění způsobená fyzikálními faktory. Poškození pohybového aparátu je obsaženo v položkách č. 6–12 platného Seznamu nemocí z povolání. V našem kazuistickém sdělení se zabýváme neurologickou diagnózou – syndromem karpálního tunelu a ortopedickou diagnózou – chronickou tendinitidou Achilových šlach u malíře-natěrače. Ve svém sdělení přibližujeme i postup při klinickém vyšetření a následném posouzení profesionálních onemocnění.

V průběhu několika posledních desetiletí byla do praxe zavedena řada nových a bezpečnějších antiepileptik. Žádná z těchto látek však není schopná epilepsii vyléčit a terapie epilepsie tak zůstává omezena na potlačování záchvatů. Stejně tak zavedení nových látek neovlivnilo skutečnost, že zhruba 30% epileptiků je farmakorezistentních. Je zde tedy jasná potřeba vývoje nových, kvalitativně odlišných terapeutických postupů, které by umožnily ovlivnit charakter a průběh epilepsie, a řešily problémy s farmakorezistencí u postižených pacientů. Nové terapeutické postupy by v budoucnosti měly nabídnout širokou škálu možností, respektujících specifika jednotlivých forem epilepsií i individuální rozdíly mezi pacienty s ohledem na vývoj a prognózu onemocnění.

je použití padáku při seskoku z letadla v souladu s principy evidence based medicine? Tuto otázku analyzovali, za použití současného instrumentária medicíny založené na důkazech, dva britští kolegové. Jejich práce byla zpracovaná podle všech regulí a byla publikovaná v prestižním British Medical Journal. Nikoho nepřekvapí, že použití padáku se neopírá o žádné metodicky bezchybné studie. Nebyly provedené studie ani randomizované, ani kontrolované, dokonce ani ne otevřené na dostatečně reprezentativním souboru. Nebyly provedené žádné studie, zasluhující si pozornost vzdělané odborné veřejnosti. Autoři uzavírají konstatováním, že používání padáku se neopírá o žádné důkazy. Extrémním zastáncům medicíny založené na důkazech pak doporučují aktivní účast na dvojitě slepé, placebo kontrolované,„cross over“, tj. zkřížené studii účinnosti padáku při seskoku z letadla, kdy každý subjekt je sám sobě kontrolou (4). Tato věrná karikatura medicíny, založená na důkazech, má hlubokou pravdu – za předpokladu, že se principy evidence based medicine skutečně řídíme slepě...

Vysoká mortalita a morbidita činí cévní mozkové příhody (CMP) jedny z nejzávažnějších onemocnění vůbec. Tradičně byly vnímány jako velmi špatně léčitelné, protože neexistovala žádná možnost významného ovlivnění průběhu onemocnění. Tato skutečnost se radikálně změnila. Toto jsou ústřední body nejvýznamnějších změn seřazených chronologicky:

Hlavním cílem trombolytické te­rapie (TL) je dosáhnout rekanalizace mozkové tepny uzavřené trombem nebo embolem. Standardní terapií akutního mozkového infarktu se stala intravenózní trombolýza v časovém okně do tří hodin. Zaváděny jsou nové postupy, jejichž cílem je zvýšit procento rekanalizací a prodloužit terapeutické okno. Přehled těchto metod a dosavadní výsledky proběhlých studií jsou náplní tohoto textu.

Významný rozvoj medicínské techniky, především v oblasti zobrazovacích metod, umožňuje v současné době zkvalitnění terapie cévních mozkových příhod. Intracerebrální krvácení je emergentní stav, který bezpodmínečně vyžaduje co nejrychlejší hospitalizaci nemocného na jednotce neurointenzívní péče, provedení urgentní diagnostiky a okamžité zahájení adekvátní terapie podle individuálního plánu. Pokrok v terapii spočívá především v poskytnutí komplexní intenzívní péče, v rasantnějším snižování vysokého krevního tlaku v akutní fázi onemocnění a hlavně v přímém zásahu do hemokoagulačních mechanismů, kde velmi slibnou možností zamezení progrese hematomu představuje léčba rekombinantním aktivovaným VII plazmatickým faktorem (rFVIIa). Léčba antiedémová i chirurgické intervence zatím nesplňují očekávání na ně kladená.

Cílem léčby chronické bolesti opiody je zmírnění bolesti se zlepšením funkčního stavu a zlepšení celkové kvality života pacientů. O úspěšné analgetické léčbě lze hovořit pouze tehdy, pokud úleva od chronické bolesti jednoznačně převyšuje závažnost nežádoucích vedlejších účinků, jejichž nezvládnutí se mnohdy stává bariérou této léčby. Vedlejší nežádoucí účinky opioidů nejsou důvodem k přerušení léčby, ale k řešení těchto reakcí. Velice důležitá je pak prevence vzniku těchto nežádoucích vedlejších účinků léčby (prevence zvracení, obstipace, sedace, delirantních stavů či dechového útlumu).

Objem amygdaly a neuropsychiatrické příznaky u Alzheimerovy choroby: MRI volumometrická analýza Amygdalar volume and psychiatric symptoms in Alzheimer´s disease: an MRI analysis Horinek D, Petrovicky P, Hort J, Krasensky J, Brabec J, Bojar M, Vaneckova M, Seidl Z. Testovali jsme hypotézu, že pokles objemu amygdaly odpovídá za behaviorální a psychotické příznaky u Alzheimerovy choroby (ACH)...

V červnu 2006 se konalo opět ve Zlíně v Academia centru Univerzity T. Bati neurovaskulární sympozium, které se s ročními přestávkami (alternace se slovenskou stranou) pořádá ve Zlíně od r. 1996.

Za posledních 15 let bylo v epileptologii do klinické praxe zavedeno mnoho „nových antiepileptik“. Některé z těchto léků se používají pouze ve velmi omezených indikacích, zejména z důvodů nežádoucích účinků (felbamát a vigabatrin). V současné době je v České republice registrováno 6 „nových antiepileptik“, která v epileptologii nalezla širšího využití. Jedná se o lamotrigin, gabapentin, topiramát, tiagabin, levetiracetam a pregabalin. Některé z těchto nových antiepileptik jsou již registrována v České republice i pro další „neepileptologické“ a dokonce „neneurologické“ indikace, jako například lamotrigin v léčbě bipolární poruchy, topiramát v prevenci migrény, gabapentin a pregabalin v léčbě neuropatické bolesti. Článek podává přehled o indikacích zmíněných antiepileptik v epileptologii.