Neurol. praxi. 2009;10(1):3
Neurol. praxi. 2009;10(1):8
Neurol. praxi. 2009;10(1):9-12
Článek krátce shrnuje souvislosti vzniku nitrolební hypertenze a její příznaky ve světle základů její patofyziologie. Jsou vyjmenovány hlavní příznaky a také projevy nitrolební hypertenze popsané v minulosti uznávanými českými neurology.
Neurol. praxi. 2009;10(1):13-18
Nitrolební hypertenze má řadu příčin, jímž jsou společné mechanizmy sekundárního cerebrálního poškození. Je analyzována porucha cévní autoregulace, postižení hematoencefalické bariéry, depolarizace membrán, biochemická kaskáda s efekty glutamátu a volných radikálů a mechanizmy vzniku intersticiálního a celulárního edému mozku. Z patofyziologických mechanizmů jsou pak odvozeny základní léčebné postupy: komplexní monitorace včetně intrakraniálního tlaku, kontrola cerebrálního perfuzního tlaku, sedace, analgezie, terapeutická hyperventilace, barbiturátové kóma, zevní komorová drenáž a dekompresní kraniektomie se zaměřením na nová indikační kritéria...
Neurol. praxi. 2009;10(1):19-23
Používání osmoticky aktivních látek a glukokortikoidů v léčbě nitrolební hypertenze je běžné pro každého neurologa – jde o látky zavedené do praxe před více než půl stoletím a rozsáhlá literatura, podporující v této indikaci jejich použití, je přesvědčivá. O to více je zajímavý fakt, že dosud zdaleka neznáme přesný mechanizmus jejich účinku a pro osmoticky aktivní látky neexistuje ani shoda o ideálním dávkování, načasování léčby a účinnosti v různých indikacích. Přesto jsou všeobecně přijímány a praktikovány zavedené léčebné algoritmy. Stručně shrneme aktuální poznatky a praktické postupy v léčbě nitrolební hypertenze uvedenými látkami a...
Neurol. praxi. 2009;10(1):24-27
Neurochirurgické možnosti ovlivnění nitrolební hypertenze vycházejí z konceptu primárního a sekundárního mozkového poškození. Primární inzult ovlivnit nelze, a proto neurochirurgické i ostatní modality léčby směřují k minimalizaci sekundárního mozkového poškození. Autoři podávají přehled neurochirurgických možností léčby nitrolební hypertenze a rozdělují je do třech skupin: 1. evakuační výkony, při kterých se přímo odstraňuje patologicky zmnožený objem tkáně; 2. derivační likvorové výkony umožňující snížení nitrolebního tlaku evakuací mozkomíšního moku; 3. dekompresivní kraniektomie dosahující snížení nitrolebního tlaku zvětšením „ nitrolebního“...
Neurol. praxi. 2009;10(1):28-31
Tato doporučení byla vytvořena pro potřebu praktických neurologů, geriatrů, psychiatrů a dalších specialistů zabývajících se péčí o nemocné s demencí. Práce se opírá o vědecky podložené postupy léčby, které vychází především z dvojitě slepých placebem kontrolovaných studií a metaanalýz. Předkládáme doporučení pro terapii Alzheimerovy nemoci, vaskulární demence, Parkinsonovy nemoci s demencí a demenci s Lewyho tělísky. Materiál by měl vést k racionálnímu a efektivnímu postupu léčby nejčastějších typů demence.
Neurol. praxi. 2009;10(1):32-36
Periferní neuropatie vznikají postižením periferního nervového systému a vzájemně se liší lokalizací postižení periferního nervového systému (neurony, kořeny, ganglia, nervy), distribucí a rozsahem postižení (mononeuropatie až polyneuropatie), typem léze (axonální, demyelinizační, smíšené) i klinickým průběhem (akutní, chronické, remitující, trvale progredující). Nemocní s periferními neuropatiemi velmi často přicházejí do neurologických ambulancí a úspěšná diagnóza i uspokojivá terapie představují často obtížně řešitelný problém. Přehled základní problematiky neuropatií s logickým diagnostickým postupem a zásadami terapie by měl přispět k dalšímu...
Neurol. praxi. 2009;10(1):39-43
Abnormální držení hlavy je u dětí častý, ale nespecifický příznak. Zejména u malých dětí se může jednat o první manifestaci závažného onemocnění. Příčiny mohou být velmi různorodé, může se jednat o stavy benigní až po velmi závažné, život ohrožující. Etiologie je odlišná od dospělých pacientů a řada klinických jednotek je zcela specifická pro dětský věk. V článku je diskutována diferenciální diagnostika častých i vzácných klinických jednotek vyskytujících se v dětském věku, které se mohou tímto příznakem projevit, rozdělených dle věku nejčastější manifestace.
Neurol. praxi. 2009;10(1):44-48
Pompeho choroba, tiež glyko genóza typu II, je vzácne autozómovo recesívne ochorenie spôsobené mutáciami v géne kódujúcom α-glukozidázu. Manifestácia v dojčenskom veku je spojená s výraznou svalovou slabosťou, kardiomyopatiou a respiračným zlyhávaním. Vznik v detstve a v dospelosti je spojený so slabosťou proximálneho končatinového svalstva, záťažovou dyspnoe a respiračnou nedostatočnosťou. Zisťovanie aktivity α-glukozidázy v suchej kvapke krvi predstavuje rýchlu a spoľahlivú diagnostickú metódu pre Pompeho chorobu, najmä ako iniciálny screeningový test. Následné potvrdzujúce testy zisťujú aktivitu α-glukozidázy v kultúrach fibroblastov a...
Neurol. praxi. 2009;10(1):54-57
Antifosfolipidový syndrom (APS), též někdy nazývaný Hughesův syndrom, je poměrně časté autoimunitní onemocnění charakterizované opakovanými arteriálními nebo venózními trombózami a/nebo poruchami těhotenství s charakteristickým nálezem antifosfolipidových protilátek. Pro diagnózu APS musí být splněno jedno klinické kritérium (tzn. průkaz trombózy nebo opakovaných potratů či preeklamsie) a jedno laboratorní kritérium, tedy průkaz některé z antifosfolipidových protilátek v minimálním časovém odstupu 12 týdnů mezi jednotlivými laboratorními analýzami. Antifosfolipidové protilátky zasahují do homeostázy krevní koagulace a různými mechanizmy způsobují...
Neurol. praxi. 2009;10(1):50-53
Huntingtonova nemoc je dědičné neurodegenerativní onemocnění postihující primárně neurony striata, projevující se většinou v dospělém věku kombinací neurologických a psychiatrických symptomů, nejtypičtěji choreatickými hyperkinezemi a rozvojem demence. Představujeme případ pacientky s Huntingtonovou nemocí probíhající pod obrazem multisystémové atrofie (MSA) s až pozdním výskytem chorey. Narozdíl od typického obrazu MSA byla patrna asymetrie projevů parkinsonského syndromu a odpovídavost na levodopu.
Neurol. praxi. 2009;10(1):58
Neurol. praxi. 2009;10(1):60-62